Adrenalin je návykový

K našemu prvnímu setkání došlo letos na začátku února. V době, kdy se ještě svět hodně podobal tomu z předchozích dnů, měsíců a let. A kdy nejočekávanější událostí pro naši úspěšnou atletku byly blížící se letní olympijské hry v Tokiu. Než ale došlo na focení, přišla spousta změn. A to i pro olympioniky. A tak mohla Zuzka strávit hodně času s přítelem Martinem a se svými blízkými na místech, kde je jí dobře. Třeba u rodičů pod Ještědem, kde na horských cestách prověřuje své nové Volvo XC90.

Nebyl právě to impuls k volbě XC90, že často navštěvujete rodiče, kteří žijí kousek od hor? 

Impuls možná ne, ale rozhodně tam čtyřkolku hodně ocením. Vede k nim totiž nevyasfaltovaná cesta…

A už jste se s devadesátkou sžila?

Bála jsem se, že na mě bude velká, že nebudu mít odhad, ale bylo to téměř okamžitě, jak jsem do ní sedla. A parkuje sama…  

Recept na úspěch

Zuzko, máte na kontě řadu velice úspěšných závodů. Co je jistější cesta k úspěchu? Každodenní píle a houževnatost, nebo konkrétní vize?

Je to určitě kombinace. U mě to tak funguje. Musím vidět před sebou nějaký cíl a pak musí být člověk pilný. A zapálený, nemůže dělat něco z donucení, musí ho to bavit, jinak by to nefungovalo. 

Za dobu vaší vrcholové kariéry nikdy nepřišel ten pocit, že se vám už nechce?

Musím říct, že jsem nikdy nezažila pocit, že už mě to nebaví, že budu dělat něco jiného. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem se třeba zranila a musela jsem se vracet, to jsem byla nešťastná. Ale mám v sobě soutěžního ducha, závody mě baví a vždycky jsem si říkala, že jsem ještě nepředvedla všechno, na co mám. Když už to má člověk ukončit, tak na dráze, ne kvůli zranění.

Co pro vás znamenají taková období, překážky, když tělo vypovídá službu…

Člověka to učí větší trpělivosti. Tréninky jsem na čas vyměnila za spoustu jiných věcí, doktory, rehabilitace. Musela jsem plavat, jezdit na kole, udržovat se a vytrvat, než mě tělo zase pustilo. Naučila jsem se mít obrovskou vytrvalost a výdrž. 

Máte je v sobě odjakživa, nebo to ve vás někdo zažehl a podporoval?

Myslím, že to v sobě mám už odmala. Trenérce, u které jsem začínala ve starších žákyních, jsem prý již tenkrát říkala, že chci být mistryní světa… Když se mi něco nedařilo, nešla jsem domů, dokud se mi to nepovedlo. Táta na mě čekal třeba dvě hodiny.

Vytrvalost se vám evidentně vyplatila… Kterého z dosažených úspěch si ceníte nejvíc?

Zpětně si hodně cením olympijské medaile, protože to bylo těžké. Trénujete čtyři roky na to, aby se vše rozhodlo v jediný okamžik. Pak stačí blbá rýma, ráno se vzbudíte s teplotou a je po všem. Vyladit to na ten den D, to je hrozná alchymie. Takže proto je pro mě olympijská medaile tak cenná. Ale nikdy jsem si nemyslela, že vyhraju mistrovství světa, natož že ho obhájím. Trošku sci-fi… A zároveň jsem běžela hodně rychle, měla jsem dobrý rok, je to snad desátý nejrychlejší čas, takže i toho si hodně vážím.

Výhra začíná v hlavě…

Tvrdý trénink, to je pochopitelně základ. Ale máte i nějaký svůj rituál, který vás na závody naladí?

Už vlastně celý ten závodní den je rituál. V přesnou hodinu vstávám, dám si snídani, po snídani se jdu projít, pak na oběd, po obědě si dám kafíčko, pak si třeba chvíli zdřímnu nebo si něco přečtu…

To jde?

Třeba na těch diamantovkách závodím obvykle večer v osm, tak už to mám rozplánované… Pak už se jdu chystat na závody, tak si k tomu pustím nějakou hudbu, namaluji se a jdu.

Takto se dá ztišit nervozita?

Záleží na tom, kolikátý to je závod. Ten první, to je člověk hodně nervózní, po dlouhé době závodí, neví, jak na tom je, v tréninku neběžím celou trať. Ale těmito rituály se to dá zmírnit, připravit se na samotný běh.

Jak se naladíte na závod v mysli?

Já si několikrát představím, jak ten závod poběžím, vizualizace funguje výborně. Samozřejmě si to představuji v tom nejlepším světle, jak by to mělo dopadnout (smích). Už v těch představách jsem hodně nervózní, mám trému a bije mi srdce, ale tím si to odžiju a pak už to naostro není tak silné. Už vím, co budu dělat, jak se svléknu, jak jdu do bloku a tak, jsem na to prostě připravená.

Z dráhy za volant

Když úspěšný atlet nezávodí, trénuje. Co ale dělá, když nezávodí ani netrénuje?

Když mám volno, určitě si nejdu zaběhat. Nejraději cestuji, potápím se, lyžuji… Nebo poznávám cizí země, to je pro mě největší relax. Tedy nevydržím moc dlouho ležet na pláži, ale nedám dopustit třeba na kvalitní kávu a dobré jídlo. Ráda vařím a nechávám se inspirovat kuchyněmi, které ochutnám na cestách. Vozím si z nich domů koření, omáčky, hodně improvizuji a zkouším. A pak taky ráda jezdím autem…

Co vás vůbec přivedlo k Volvu? 

Vždycky se mi hrozně líbilo, už po něm toužím léta. Ale asi až letos přišel správný čas.

Jaká jste řidička?

Zaťukám, ale snad dobrá. Za patnáct let, co mám řidičák, jsem neměla žádnou nehodu. Na ženskou podle mě jezdím dobře. To totiž poznáte, když řídí ženská (smích)… Nerada ale řídím dlouho v kuse. Třeba do Chorvatska bych to asi nedala, řídit celou cestu sama. Člověk ztrácí pozornost a taky se za volantem po čase nudí.

Je něco, bez čeho nemůžete v autě být?

Bez žvýkaček, bonbonů, mám tam kapesníky, jelení lůj, krém na ruce. A když jedu dál, dělám si vždycky kafe na cestu, i tady po Praze. Je to trochu rituál, prý mám v autě občerstvovací stanici.

A co muzika?

Tu poslouchám pořád. Když jedu kratší trasu po Praze, tak si pouštím rádio, na delších cestách pak hudbu z Apple Music. Teď poslouchám Annu K. Ona má vlastně taky volvo, ne? A pak různé české, Ztraceného, Xindla X, Kluse, Pala Haberu…

Která z funkcí vašeho nového vozu je vám nejmilejší?

Neměla jsem dosud elektrické sedačky, to hodně oceňuji. Je skvělé podepřít si nohy na dlouhou cestu, mít vlastní nastavení po stisku tlačítka. Ale hlavně si chválím výkon auta. Je to silný benzín, když jedu po dálnici, dokážu rychle předjet. Jde s ním dobře manévrovat. A na dlouhé cesty využívám ekologický režim, s tím jezdím hodně. 

Pro sebe i pro druhé

Pořádáte kempy HESU pro děti (i dospělé). Co vy jako Zuzka na nich můžete dětem předat, co třeba nikdo jiný nemůže?

Už jen to, že tam jsem s nimi, je podle mě hrozně motivuje. Mají možnost mě poznat jinak než v televizi, že jsem normální člověk, jdu s nimi na jídlo, popovídáme si, večer jim dám dobrou noc… A taky můžu pomoct v tréninku, něco je naučím, opravím. Snažím se s nimi na kempech být aspoň nějakou dobu, i když je nemůžu trénovat celý týden.

Co je chcete naučit z toho, co jste si za léta třeba sama osvojila?

Snažíme se jim odmala vštěpovat, že to není jen o sportu, ale řešíme třeba, i co jedí. Vysvětlujeme jim, že když budou jíst párky v rohlíku nebo hranolky, tak pak mají těžké břicho, můžou se zranit, bude se jim špatně spát a nebudou mít sílu… Děti na to hodně slyší. A kolikrát mi píšou rodiče, že jim děti cestou domů odmítají na benzině párek v rohlíku, že se to prý nemá jíst… Doporučím jim i vyměnit tobogán za vířivku, odpočinout si v bazénu a relaxovat. Třeba si z toho něco odnesou.

Je známo, že Volvo se vydalo cestou udržitelnosti, což je teď aktuální pojem. Existuje nějaký návod na udržitelnost sportovců?

Musejí se o sebe starat. V tom je i ve vrcholovém sportu problém. Říká se, že co člověk natrénuje, tak stejný čas by měl věnovat regeneraci, aby si udržel zdraví. A stejně by měl regenerovat duševně, odložit počítač, mobil, jen si číst, poslechnout si hudbu, před spaním třeba meditační… Já se o to snažím, jsem ve vrcholovém sportu dlouho, tak něco prostě dělat musím.

Dá se už nějak zhodnotit, co vám to dlouhé období s atletikou dalo a co vzalo?

Dalo mi píli, cílevědomost, umění jít si za svým. Ale samozřejmě mi vzalo spoustu času, nemám pak prostor věnovat se něčemu jinému. Nemůžu se kdykoli sebrat a někam si vyjet, zajít si do kina, restaurace. V tom je člověk hodně omezen. Na druhou stranu jsem poznala spoustu zajímavých lidí, naučila jsem se jazyk, aniž bych ho musela drtit násilně… Člověk získá větší rozhled. A taky mě na závodech baví atmosféra s těmi velkými hvězdami.

Dá se toho vůbec vzdát?

Je to těžké. Ten adrenalin a pocit dobře odběhnutého závodu jsou hrozně návykové. Je to takový kolotoč, v závodě je osm devět drah, ale točí se tam maximálně dvanáct patnáct lidí, takže je hrozně těžké do toho kolotoče naskočit. A tak se vám z něj potom logicky nechce vyskakovat. Ale jednou budu muset…

Do soukromí

Věřím, že k pohodě vám napomáhá i fakt, že atletikou netrpí váš osobní život a na cestách nejste sama.

Soupeříte spolu na tréninku?

S partnerem jsme už tři roky. Mám štěstí, že Martin (Martin Růžička, pozn. red.) dělá taky atletiku, tak na soustředění můžeme jezdit spolu. To je hlavní, protože jezdit několikrát ročně na pět týdnů sama pryč, to by bylo utrpení.

Občas jo. Martin je kluk, tak je rychlejší, ale když spolu máme závodit, tak si dáváme hendikepy. Potápíme se, hrajeme volejbal, jezdíme na kole, na hory, v podstatě děláme všechno. Atletika je hodně všestranná, takže i později se člověk umí postavit ke každému sportu.

Když se jednomu daří a druhý má krizovku… Stává se vám to?

Musím zaklepat: u nás když se daří jednomu, motivuje to i druhého. Člověk má radost a pomůže to i jemu samotnému, pak se víc daří i tomu druhému.

Měla jste někdy v životě chvíle, kdy by vám inspirace nějakou osobností a její životní příběh nějak pomohly v tom vašem osobním?

Nevím, jestli úplně příběh… Asi mě nikdy nemotivovala nějaká konkrétní osobnost, i když si ráda o tom přečtu. Ale já sama jsem měla občas pocit, že bych se chtěla vrátit do časů, kdy se mi dařilo. Vrátit si toto období zpět do života – a myslím že se mi to podařilo. Teď trénuju u trenérky, u které jsem kdysi začínala. Už tenkrát jsem s ní byla hrozně spokojená, tak jsem se vlastně sama ke svým kořenům vrátila. A tak to asi i skončím, už necítím potřebu něco měnit. Jsme i kamarádky, což v mém případě je už teď taky hrozně důležité. Už ten lidštější přístup hodně potřebuju. Je to takové to „doma“. Dojíždím do Jablonce, sama jsem z Liberce – kořeny mám tedy na severu a pořád mě to tam táhne. Tam vyrážím s volvem nejčastěji. Máme to tam rádi, louka s koňmi pod Ještědem…

Stávající pandemie jako by vybočila zeměkouli z její osy. Není asi nikdo, koho by se nějaký způsobem nedotkla. Také původní termín letošní olympiády nakonec padl na oltář světové koronavirové krizi. Jak změnila, kromě zmíněného posunutí LOH, vás osobně?

U mě se toho zas tak moc nezměnilo – kromě toho, že atletická sezona nebyla taková, na jakou jsem zvyklá, a posunula se olympiáda. Spíš si myslím, že to bude mít dopad do budoucna a už těžko bude vše jako dřív.

Víte, kudy se bude vaše cesta ubírat dál, až se bude stávající období chýlit ke konci? A osobní meta do budoucna? 

Uvidíme. Určitě bych chtěla zůstat dál u sportu, u dětí, pokračovat dál s kempy. To teď nemohu dělat tolik, kolik bych chtěla. A pokud bych měla někoho trénovat, pak nejlepší praxe je začít právě s dětmi.

A v osobním životě jsou mým cílem samozřejmě rodina a zdravé děti. A tak nějak aby byli zdraví všichni okolo mě. Zní to jako klišé, ale ve skutečnosti je to to hlavní. Zvlášť u sportovců. 

Jedna z úspěšných kapitol české atletiky se začala psát před 33 lety v Liberci, když se do sportu oddané rodiny Hejnových narodila mladší dcera Zuzana. Za svoji profesionální kariéru si na konto připsala řadu úspěchů, z nichž k těm nejcennějším patří český rekord v běhu na 400 metrů překážek, nespočet vítězství v Diamantové lize včetně dvou celkových, dvakrát titul mistryně světa, bronz z LOH 2012, tituly nejlepší atletka Evropy pro rok 2013 a atletka roku 2019. Při tom stihla vystudovat pedagogickou školu a založit sportovní akademii HESU. Miluje cestování, baví ji dobré jídlo a hezké bydlení.

Se Zuzanou Hejnou si povídala a její momentální náladu obrazově zachytila Petra Doležalová.

Příkladnou péči o své Volvo XC90 svěřuje Zuzana Hejnová s důvěrou do rukou společnosti Auto Palace Group, u které si také vůz před necelým rokem slavnostně převzala.