doba čtení 9 min
„Začínám si uvědomovat sama sebe. Jsem 25letá žena, a přestože hodlám golf dál dělat na 100 procent, chci, aby se do mého života vešlo něco víc.“ Tak se po desetileté profesionální kariéře – a stejně dlouhé spolupráci s Volvem – vidí úspěšná česká golfistka Klára Spilková. A po našem dalším setkání lze říct, že za tímto svým cílem vykročila pravou nohou.
Vzala sis s sebou knihu Petra Síse Pilot a Malý princ. Souvisí to nějak s tím, že Malý princ hledal na svých cestách přátelství a opravdové hodnoty?
Je to jedna z mých nejoblíbenějších knih. Můžu ji číst stále dokola a pořád v ní nacházím něco nového. Nejvíc je mi sympatická asi jeho bezprostřednost, ta dětská radost.
Ty ses s Petrem Sísem setkala osobně, že?
To byla náhoda. Když mi bylo dvanáct, byli jsme oba hosty v show Jana Krause. Pan Sís mi tam dal CD se svými kresbami – ale od té doby jsem o něm neslyšela. Až teď po letech jsem zašla na jeho výstavu a jeho kresbám jsem úplně propadla. Kromě jeho zpracování Exupéryho života miluji ještě knížku Zeď: Jak jsem vyrůstal za železnou oponou. Je sice určená dětem, ale není jen pro ně. Výstižně v ní popsal náš bývalý režim, což vnímám jako důležité – i když je trochu černá, je potřeba znát naši křehkou historii.
Cítíš se někdy osaměle jako Malý princ?
Sport a cesty jsou s osamělostí víc propojeny, člověk tráví hodně času sám. Na druhou stranu mě uplynulý rok naučil být sama. V takové chvíli, když mám mezi koly trochu času, si zajdu třeba do botanické zahrady. Už pro ten pocit, že můžu být i uprostřed města v přírodě. Je to pro mě příjemně strávené odpoledne. V Sarasotě, kde teď žiji, jsem si dokonce v místní botanické zahradě zaplatila celoroční členství. Pořádají se tam různé akce, nejčastěji výstavy, třeba Gauguin, Dalí… A protože umění mám také ráda, vítám jeho propojení s přírodou.
Už jsi toho hodně projela, ale ví se o tobě, že jsi patriotka.
Viděla jsem spoustu zemí, ale tady u nás je mi nejlíp. Máme úžasnou kulturu i lidi a ve srovnání s některými jinými zeměmi je tu čisto a bezpečno. Samozřejmě by řada věcí mohla být lepší, ale to je taky prima, když je na čem pracovat, co zlepšit, ne?
A co tvoje milovaná Praha? Na která místa se nejraději vracíš?
Mám velké štěstí, že jsem vyrůstala v Praze 1. Na Starém Městě můžeš dech historie a architektury cítit na každém kroku. V Praze je důležité dívat se nahoru, nekoukat jen pod nohy, ale všímat si těch nádherných budov kolem. Kdykoli jsem měla nějakou životní krizi a potřebovala být sama se sebou, vydala jsem se nahoru ke Kyvadlu. Je odtud nejblíž do parku a Prahu tam mám jako na dlani. Je to moje nejemotivnější pražské místo snad už od třinácti.
Čím se podle tebe Češi liší od jiných národností?
O tom jsem zrovna nedávno přemýšlela… Myslím, že v sobě máme pokoru – asi díky tomu, co jsme si v historii prožili. Pokoru a touhu hledat lepší život, jít si za štěstím. Podle mě Češi vždycky bojovali za nějakou nezávislost, proto je tu i tak výrazná kultura. Ta mi v Americe chybí, jsou víc zaměřeni na byznys a konzum. U nás najdu řadu míst, které mají duši, hlubší náboj. To ale začne člověk vnímat, teprve až vycestuje.
Pocházíš z umělecky zaměřené rodiny, maminka maluje, bratr Lukáš navrhuje a ty sama prý trochu kreslíš…
Maminka vystudovala výtvarku. Brácha, to je velký umělec. (smích) Studoval na UMPRUM, pak Royal Academy v Antverpách. Má za sebou stáže v Paříži a Gruzii. A každý rok pořádá velkou fashion show We’re next s dalšími 26 návrháři z celého světa. Její pátý ročník letos proběhne 10. září v pražském divadle X10.
Já si kreslím jen pro sebe. Když vezmu do ruky pastelku, jako by to šlo samo. Abstraktní, spirituální motivy, které mi jdou ze srdce. Nechávám se v danou chvíli vést tím, jak se cítím, ono z toho něco vznikne.
S bratrem máte poměrně dost odlišné profese. Kdo koho víc inspiruje?
Brácha byl vždycky takový přemýšlivý. Spojuje design s nějakým konkrétním tématem, pro které se nadchne a třeba rok pro ně žije. Loni to třeba byla kolekce na téma Titan, rok předtím Mars… Já jsem naopak vždycky byla spíš plánovač. Všechno zorganizované, nalinkované. Jsem víc uzemněná, Lukáš dává svému životu větší vzdušnost. A jeho specifický humor hodně lidí nechápe, ale já se na něj umím rychle naladit. Dost se spolu nasmějeme. Dokážeme si udělat legraci i sami ze sebe.
Letos máš před sebou olympiádou v Tokiu – jak se cítíš oproti té první? Posunula ses po předchozí zkušenosti někam dál?
Když jsem v roce 2016 jela do Ria, vůbec jsem netušila, co mě čeká. Teď už vím, jak to bude probíhat a co se po mně chce. Jde o řadu specifických pravidel a povinností, které se k olympiádě vztahují. Třeba tři měsíce předem projít dopingovou kontrolou. Ale to k tomu prostě patří a člověk to musí brát jako součást celé akce.
Reprezentovat svoji zemi je velká čest. To vnímám na olympiádě jako nejdůležitější: jsme malá země, ale všichni zúčastnění se tam rychle semknou, i když se dosud neznali. Je tam obrovsky cítit týmový duch, i napříč sporty. V tom je naše síla, ve vzájemné podpoře. Třeba moje kolegyně a kamarádka Sandra Gal je sice Němka, ale její rodiče už pár let žijí v Praze a ona sama mluví česky. Ta k nám chodila nasávat atmosféru, spirit.
Co je tvým cílem kromě olympiády? Kam bys ses chtěla ještě posunout?
Jsem teď vnitřně hodně spokojená, tak bych nechala věci prostě plynout. I v golfu je pro mě důležité přijmout všechno tak, jak to je. Ať se stalo cokoli, všechno má nějaký důvod. A letošní sezona? Ta je pro mě hodně zlomová, začínám si totiž uvědomovat samu sebe. Jsem 25letá žena, a přestože hodlám golf dělat dál naplno, chci, aby se do mého života vešlo něco víc. Neznamená to, že bych už golfu nedávala 100 %, jen jej chci dělat efektivněji. Nevydat na něj veškerou svoji energii, aby mi zbyla ještě pro něco dalšího. Ať už to budou návštěvy botanických zahrad, nebo dobrá večeře, chvíle strávené s přítelem, s kamarádkami. Anebo si jen něco číst či meditovat. Zkrátka zapojit do svého života to normální.
S Volvem spolupracuješ vlastně od počátku své profesionální kariéry…
Já všechno spojuji se srdcem a to je to, co z Volva cítím. Letos slavíme úžasné jubileum – 10 let spolupráce. Volvo při mně vždy stálo, jak v dobrých, tak i v těch méně podařených sezonách. Toho si moc vážím. A je také milé vědět, že mě pokaždé rádi vidí. Těší mě ta příjemná atmosféra.
Jak často usedáš za volant? A na který z asistentů a funkcí svého auta nedáš dopustit?
Denně jezdím na tréninky, do posilovny… V Praze jsem snad neměla den, kdy bych neřídila. Takže si svoje volvo bohatě užívám. Hodně přitom oceňuji BLIS, head-up displej a aktivní dálková světla, ta jsou super. A určitě je hodně důležitý systém ochrany před kolizí. Je to prima pocit, že mi při chvilce nepozornosti někdo jistí záda. Také miluji masážní sedačky: když jedu z tréninku, okamžitě zapínám.
Je březen – říká se, že nejkrásnější jaro je v Paříži. Kde je jaro nejkrásnější pro tebe?
To je jasné: tady v Praze. Nejvíc ho mám spojené se zahradami pod Hradem, když rozkvetou sněženky, pak kočičky… A nezapomenutelné okamžiky si z dětství uchovávám také na pálení čarodějnic u babičky v Řevnicích.
Co tě ještě před olympiádou čeká?
Teď vyrážím do Portugalska a pak hned do USA. Takže z jarní Prahy si už asi víc neužiju.
A jak odhaduješ svoje síly do Tokia?
Uvidíme. Ale mám dobrý pocit. A hlavně se hrozně těším.
Kláru Spilkovou zpovídala Petra Doležalová, příjemné okamžiky během dne s jejím novým Volvem V90 Cross Country a ve stylovém interiéru designového hostelu MeetMe23 obrazově zachytil Libor Špaček.
Za tip a doporučení na nápadité prostory děkujeme Amazing Places.