doba čtení 11 min
Pokaždé nanovo. Neustále pod tlakem očekávání, soustředění, práce s myslí i s vlastním tělem. Už s tím ale dokáže pracovat. Také na to není sama. Česká golfistka Klára Davidson Spilková potkala svého muže, americko-italského učitele práv na Karlově univerzitě Seana Davidsona, poprvé – kde jinde než – na golfu. S dlouholetou ambasadorkou značky Volvo jsme si povídali o tom, jak se přechází z maximální koncentrace do potřebné zóny lehkosti, kdy se daří, jak moc se jí změnil život a kde jsou její bezpečné hranice.
Volvo tě provází od přerodu z tvého amatérského do profesionálního života, při přesunu z Evropy do Ameriky a zpět a teď i do manželství. Jak se vyvíjel váš vztah?
Vzpomínám si na své první volvo, které jsem dostala k dispozici asi v 16 nebo 17, tehdy mě ještě vozili táta a Monika. Byla to temně modrá XC70 Cross Country. Když jsem si pak dělala řidičák, na jízdy jsem chodila vždycky ráno před školou a zkoušku jsem si zapsala hned den po osmnáctinách. Ve Volvu mi tenkrát říkali: Musíš to udělat, protože dostaneš nové auto, tak abys s ním odjela! To mi moc na klidu před závěrečnou zkouškou nepřidalo (smích). Odměnou mi ale pak byla nová bílá XC60 s originálním polepem…
Vztah s Volvem mě provází po celou kariéru a je zajímavé zpětně pozorovat, jak se vyvíjíme. Značka i já si jdeme sice svou cestou, přesto za podobnými cíli. Za těch více než deset let cestování za golfem si čím dál víc uvědomuju, co znamená udržitelnost a jak se svět mění. I to máme s Volvem společné: vnímavost a odpovědnost k místu, kde žijeme.
Jak by ses teď ohodnotila jako řidička?
To musejí ohodnotit druzí (smích). Myslím ale, že jsem se jako řidička dost uklidnila. Snažím se víc si jízdu užít, nepospíchat tolik. Auto je pro mě prostorem, v němž mám čas a možnost se zklidnit. Ať už díky příjemné hudbě, nebo si naopak všechno vypnu a vychutnávám si ticho.
Každá výhra, každý posun v kariéře úspěšného sportovce znamená další a další očekávání. Pokaždé jsi z novu na startu se svými obavami i sny. Jak ses vypořádala s touto výzvou?
V životě – a ve sportu zvlášť – máš léta, kdy jsi ve flow, a pak jsou období, kdy to víc drhne. Je super, když se můžeš naladit na tu vlnu a následovat ji. S tím přijdou i výsledky. Na všech turnajích i na trénincích se snažím podat co nejlepší výkon. Tak mám nastavenou mysl, soustředím se a chci do toho dát 100 %. Ale když pak přijdu k první jamce, tak se musím uvolnit. Proto v tom musím najít rovnováhu: co nejvíc se zaktivovat – a pak to na hřišti pustit. Naštěstí se mi zdá, že mi to jde čím dál líp. I když některé dny to je prostě tak, že tu lehkost nemáš a bojuješ o každý míček, fyzicky a hlavně psychicky. Ale obojí je potřeba přijmout.
A když poznáš, že to nejde, máš nějaký postup, rituál, jak to obrátit?
Když mám víc turnajů za sebou, tak jsem jakoby v přežívacím automatickém módu, který potřebuju, abych to zvládla. Míra koncentrace, soustředění jsou tak vysoké, že to vůbec v normálním životě nezažívám. A uvolním se až potom, až přijde delší volno. Ale také to nepřijde hned. Ještě pár dní je každý krok automaticky soustředěný na zažité úkony a já jedu v zajetých kolejích.
Co ti dal trénink života mimo komfortní zónu? Máš nějaké své bezpečné mantinely, které ti v tom pomáhají?
Přivedl mě k tomu, abych se učila důvěře, třeba i v to, že to, co si přeji, se splní. Toto potřebuji, abych tím vším dokázala procházet s radostí. V dětství jsem tak vedená nebyla, asi to bylo hlavně nastavením společnosti. Nesoudím to, navíc dnes už se to trochu mění, lidé v sobě víc hledají víru, cítí že ji potřebují. Na druhou stranu vyrůstat jako ateista ti později umožní svobodně si zvolit vlastní cestu. A na té cestě se snažím právě vytvářet své bezpečné mantinely a ty představují pokaždé jiné hodnoty – podle toho, kde jsem a co prožívám. Láska, radost, lehkost, ale i síla – pomáhá mi zaměřovat se na tyto hodnoty. A na to, umět je v danou chvíli vědomě použít. Třeba při hře se zaměřuji na to, co aktuálně potřebuji: sílu, lehkost, hravost, přesnost, odhad, důležité je i přijetí. Hlavně pro mě, která s tím často bojuju. A pak už zmíněná sebedůvěra, důvěra a víra.
A naučila ses toto aplikovat i mimo hřiště?
Když mám něco důležitého, zásadního, v čem si nevěřím nebo mě to stresuje, tak se na některou z těchto hodnot třeba hned ráno zaměřím a už je pak se mnou. Můžu se uvolnit a jsem klidnější.
V zimě ses vdala za svého dlouholetého přítele Seana. Jak se změnil tvůj soukromý život a jak to ovlivnilo tebe jako sportovkyni?
Se Seanem přišel pocit určité stability, která mi nejspíš do té doby chyběla a dodnes si ji vzhledem ke svému životnímu stylu nedokážu navodit sama. Sdílíme podobné hodnoty, pohled na svět. Rodina, kamarádi, to jsou pro nás důležité aspekty a to společné vnímání našemu vztahu hodně prospívá. Sean do něj vkládá takovou tu lehkost. On si nic vyloženě neodepírá, ale ta materiální stránka pro něj není v životě tak důležitá. Nejcennější jsou pro něj vztahy a práce na univerzitě. Ostatně, je poloviční Ital a pro ty jsou vztahy zásadní… A dokážeme se krásně propojit i ve sportu, jsme schopni spolu být často a dělat společně spoustu věcí.
Sean je nejen tvůj životní průvodce, ale provází tě i na turnajích. Jak se vám daří skloubit tyhle dva světy?
První tři roky, co jsme byli spolu, jsem hodně cestovala sama, Sean se mnou mohl jen někdy. Takže teď, když má roční akademické volno na autorskou tvorbu a publikační činnost, si to hodně užíváme. Jsme co nejvíc spolu, konečně nás – na nějakou dobu – nerozdělují naše pracovní životy, můžeme společně cestovat… Jsme vděční, že to tak teď může být. Sean mi navíc hodně fandí, moc ve mě věří. Je taková moje skála. Moje bezpečná hranice.
Jak se s příchodem Seana změnil tvůj život?
Sean ve sportu vyrůstal, byl takové to typické americké dítě. Hrál basket a na univerzitě golf – tak jsme se vlastně seznámili, tady na Karlštejně. Celá jejich rodina sportuje, Seanův bratr se dokonce jako profesionál dostal do PGA Tour… Je to skoro neuvěřitelné, že mi osud přinesl někoho, kdo mému světu – osobnímu i profesnímu – tolik rozumí. Seznámil mě navíc se spoustou zajímavých lidí ze všech koutů světa, kteří ale žijí v Praze.
Sean do našeho vztahu vnáší pevné ukotvení, uzemnění a řád, tu mužskou energii. Je to vztah a někdy nám ukazuje v zrcadle naše slabé stránky, ale většinou se dobře doplňujeme. Spolu jsme i znovuobjevili Ameriku – Sean víc preferoval Evropu, její společnost a životní styl. Ale společně jsme postupně nacházeli vztah také k USA – snad jsem mu s tím trochu pomohla…
Jaké největší výzvě jsi ve své kariéře čelila?
Amerika byla velká výzva. Už jen se sebrat, opustit Česko a vytvořit si úplně nový život. To byla zajímavá zkušenost. Po nějakých dvou letech se mi propojila profese se životem se Seanem, když jsme se tady v USA znovu potkali – a už osudově.
Co pro tebe znamená cítit se bezpečně?
Bezpečí je pro mě hrozně důležité. Když ho necítím, dostávám se do stresu. Tomu občas musím čelit hlavně na cestách, proto se dá říct, že bezpečí pro mě znamená vracet se domů, do naší krásné země. Bezpečně se samozřejmě cítím i se Seanem. K tomu patří ta zmíněná stabilita – pak se můžu uvolnit a podat ty nejlepší výkony.
Po letech a zkušenostech sis osahala, jaké podmínky potřebuješ, abys mohla podávat maximální výkon, a co ti naopak neprospívá. Co potřebuješ pro dobý výsledek?
Být do určité míry odpočatá, aby tělo mohlo fungovat, takže relax, spánek. Prožívat radost v životě obecně, umět si užít i průběhu turnaje, cítit lehkost, plynutí. Pak umět ve správný okamžik použít sílu. A opět potřebuji tu už zmíněnou důvěru a víru. Při tréninku je potřeba trochu víc té mužské energie, mít plán, dělat věci konzistentně a vyváženě. Ale také musím mít trochu prostoru pro to, aby se věci měnily, aby mě to bavilo a někam jsem se posouvala.
Můžeš srovnat prostředí v Americe a v Evropě?
Z mého pohledu má každý kontinent k profesionálnímu golfu trošku jiný vztah. V Americe se golf řadí po bok sportů jako baseball, basket nebo hokej. Je braný jako sport, kam lidé chodí fandit a turnaje berou jako takový kulturní zážitek. Díky velké popularitě a obrovské konkurenci je tam v golfu mnohem více peněz než v Evropě. Atmosféra na amerických golfových turnajích je skvělá, lidé se tam potkávají, tráví celé dny se svými rodinami, piknikují a fandí hráčům na hřišti. Snad s výjimkou Anglie a okolních zemí podobnou atmosféru často nezažijete.
Letošní léto bude jiné – kromě letů i cesty autem. Jaké máš plány a na co se těšíš?
Plánujeme jet na dva turnaje do Švédska – do Helsingborgu a do Stockholmu. Turnaje ve Švédsku jsem ještě nehrála, ale zajímavost toho stockholmského s názvem 2023 Volvo Scandinavian Mixed je to, že je spolupořádán s evropskou mužskou tour. Na jednom hřišti se tak v každém flightu potkají dva hráči a dvě hráčky. Myslím, že to bude krásná akce. Dál nás čekají turnaje v Německu, Česku, Francii… Takže těch cest autem bude opravdu hodně. A pak snad přijde i nějaké volno, na to se těším.
A když jedete se Seanem společně, střídáte se za volantem?
Většinou je za volantem Sean, ale někdy se střídáme. Já řídím ráda; když jsem doma, řídím každý den. Obvykle je to ale tak, že Sean odřídí delší jízdy.
Řekni nám něco o sobě, co ještě nevíme…
Možná že jsem větší workoholik, než jsem sama myslela. Někdy nedokážu zastavit. Ale nevím, jestli je to množstvím práce, nebo spíš tím, jak je všechno to, co dělám, rozmanité…
Máš pro sebe nějakou vizi?
Chci všechno dělat nejlíp, jak umím. Teď mě třeba hodně naplňují naše charitativní turnaje. To, že jsme schopni propojit tolik lidí. Jsem ráda, že můžu přispět k něčemu prospěšnému.
Letos máme na programu dva stěžejní projekty, ve kterých se osobně angažuji. První už proběhl na konci dubna na mém hřišti PGA National Czech Republic, charitativní golfový turnaj, který jsme pořádali spolu se spolkem ALSA, který se stará o pacienty s amyotrofickou laterální sklerózou.
Druhý se uskuteční na konci června v Olomouci pod názvem DOBROGOLF, jedná se o mou srdeční záležitost. Podporuji jej od začátku své profesionální kariéry. Tento rok půjde výtěžek na podporu projektu „Otevřeme zahradu na Svatém Kopečku“, který je součástí Hospicu na Svatém Kopečku.
Co bys poradila svému mladšímu já?
Řekla bych mu, že všechno je v pořádku. Všechno na světě je tak, jak má být. A poradila bych si zpomalit a uvidět sama sebe. A sama sobě dát lásku…
Ptala se a na na partnerském hřišti Golf Resortu Karlštejn fotila Petra Doležalová.