doba čtení 8 min
Ještě než otevřu dveře, auto na mě zamrká. Neubráním se úsměvu. Typický světelný podpis Thorova kladiva se totiž při rozsvícení hlavních světel rozevře a odhalí světlomety. Je to vlastně jen drobný detail, ale přesně takové maličkosti dotvářejí charakter tohoto velkého SUV.
S délkou přes pět metrů je EX90 majestátní, zároveň zůstává věrné skandinávskému designu. Čisté a jednoduché tvary nepotřebují žádné kudrlinky a přitom přirozeně navazují na tradiční XC90. Ne jako nástupce, ale jako elektrická alternativa a technologický sourozenec, který ukazuje, kam se Volvo začalo posouvat.
Minimalismus v tom nejkrásnějším možném způsobu
Interiér je přesně takový, jaký od velkého volva očekávám. Minimalistická palubní deska staví na velkém centrálním displeji a čistých liniích, přesto nepůsobí chladně. Naopak, ohromně mě baví svou jednoduchostí bez lacině okázalých prvků a zároveň svou prémiovostí.
Materiály jsou tu opravdu přírodní. Kov tak není jen na pohled lesklý, ale ve studeném ránu na dotek chladí. Tady v tom „pokojíčku“ prostě nemám pocit, že mě okradli a vyměnili kvalitu za spoustu zbytečných obrazovek a laciné plasty.
Zajímavým detailem je ambientní osvětlení integrované přímo do dřevěného obložení, které je opět skutečné dřevo. Světlo skrze ně decentně prosvítá a vytváří uvnitř příjemnou atmosféru. Ze všech severských témat vybírám pro dnešní jízdu pohodu půlnočního slunce. Je nenápadná, ale až padne světlo, bude dál aspoň pocitově hřát.
A potom si sednu. To, že se na předních sedačkách mohu uvelebit jako v nejlepším domácím křesle, už u velkého volva považuji za samozřejmost. V EX90 mě ale navíc potěšila masážní funkce připomínající skvělé shiatsu, která mě na delších cestách udržuje natolik bdělého, že po třech hodinách za volantem vystupuji z auta odpočatější, než když jsem do něj nastupoval.
Volvo nabízí EX90 v několika provedeních interiéru, mým favoritem je ale tentokrát nappa kůže v odstínu Cardamom, kterou byl testovaný kus vybaven. Nappa kůže totiž nejen nádherně voní, písková barva k tomu interiér krásně oživuje a zároveň je praktičtější než klasická bílá nebo světle béžová.
Když se z auta stane koncertní sál
Prožitky zaznamenáváme nejen zrakem a čichem, neméně důležitý je i zvuk. Ten je v případě EX90 možná ještě silnější, než jsem čekal. Auto je totiž opravdu tiché. Elektromotor sám o sobě samozřejmě žádný hluk nevytváří, ale Volvo se soustředilo také na odhlučnění samotné karoserie. Ve vyšších rychlostech kolem mě vzduch prakticky jen proplouvá a dvojitá akustická skla dovnitř pustí jen minimum okolního světa.
Někdy je ticho žádané, jindy ale chcete atmosféru ještě dále posunout. O tu se tu postará vrcholný příplatkový audiosystém Bowers & Wilkins, díky kterému vzniká uvnitř prostřední někde na pomezí luxusního salónku a koncertního sálu. Mimochodem, při poslechu dlouhého hudebního eposu Echoes od Pink Floyd tady popré slyším bicí, které jsem dříve nezaznamenal.
Jako na obláčku
Pojďme už ale tento luxusní salónek rozhýbat. Rozjíždím se a okamžitě je mi jasné, že EX90 je opravdu komfortní SUV. Přestože testuji vrcholnou verzi Twin Motor Performance se silou 500 kW, tedy zhruba 680 koní, auto se za výkonem nijak nehoní. Ovšem zrychlení na 100 km/h za 4,2 sekundy je působivé. Stačí sešlápnout pravý pedál a auto mě takřka okamžitě zatlačí do sedačky. Ještě působivější je ale fakt, že EX90 k tomu vůbec neprovokuje. Rozjezdy jsou hladké, výkon nastupuje plynule a plynový pedál je naladěný především na komfort. Většinu času tak vlastně vůbec nevím, že mám pod pravou nohou 680 koní.
Důvod je prostý. Volvo nikdy nebylo o závodění, ale o bezpečí a jistotě. V dnešním hustém provozu se při předjíždění zkrátka každý dodatečný koník hodí a snad nikdy se mi nestalo, že bych někdy potřeboval všechny. Důležité pro mě je vědomí, že tam někde na podlaze jsou – třeba při připojování na dálnici, když odjíždím od kamaráda na vesnici. Připojovací pruh je tam tak krátký, že ani na rychlost kamionu není kolikrát v běžném autě snadné zrychlit a zastavovat na takovém místě není nikdy příjemné. To by se mi s EX90 nestalo.
Velkou zásluhu na komfortu má i příplatkový vzduchový podvozek, který posouvá jízdu na takovou úroveň, že si často připadám jako na obláčku. I na nezpevněných cestách u Milovic se EX90 cítí překvapivě dobře a dokáže nerovnosti velmi účinně pohltit tak, že snadno zapomínám na fakt, že se pohybuji mimo zpevněnou silnici. Menší rázy samozřejmě občas cítím (nebo možná spíše slyším), v rámci kategorie jde ale o mimořádně komfortní auto.
Absolutně bez omezení
Vjíždím na dálnici a napadá mě otázka, která u tak velkého elektromobilu zajímá snad každého. Jak často budu muset nabíjet? EX90 dostalo u testované verze velkou baterii s nominální kapacitou 106 kWh a především 800V architekturu. Ta umožňuje využít nabíjecí výkon až 350 kW. Volvo uvádí pro nabití z 10 na 80 procent za ideálních podmínek přibližně 22 minut. Skutečný čas samozřejmě závisí na teplotě baterie, jejím předehřátí, konkrétní nabíjecí stanici a dalších okolnostech.
Mě ale zajímala hlavně zkušenost z běžného života bez možnosti domácího nabíjení, doma totiž zatím wallbox nemám. Na rychlou nabíjecí stanici v pražských Vysočanech tak přijíždím s přibližně dvaceti procenty. Připojuji auto a jdu si na nedalekou čerpací stanici pro láhev vody. Než se ale stihnu vrátit, EX90 mi už v aplikaci hlásí z poloviny nabitou baterii. V rychlosti ještě vyřizuji maily a mám nabito. Po dvaceti minutách odjíždím s osmdesáti procenty. Prvních deset navíc do baterie přiteklo za pouhé dvě minuty. To si mnohdy ani nestihnu objednat a vypít kafe. EX90 mě nezdržovala ani na delší cestě, spíše naopak. Auto bylo nabité výrazně rychleji než já připravený znovu usednout za volant.
Díky dobré spotřebě navíc nabíječku nemusím vyhledávat tak často. Po ucpaném městě jsem jezdil okolo 17 kWh / 100 km i v horkých dnech, kdy klimatizace pracovala naplno. Na rovné hradecké dálnici běžnou cestovní rychlostí pak okolo 24 kWh / 100 km, což je spotřeba srovnatelná i s daleko menšími vozy.
Ve skutečném provozu, kdy baterii běžně využívám mezi 10 a 80 procenty pro udržení nejvyšších rychlostí nabíjení, tak mohu počítat s dojezdem zhruba 300 dálničních kilometrů a přibližně 400 až 450 kilometrů v příměstském provozu. Volvo přitom doporučuje nabíjet až do 90 procent, čímž se reálně využitelný dojezd opět prodlouží o nemalé desítky kilometrů.
Vysoký dojezd v kombinaci s rychlým nabíjením patří k důvodům, proč je EX90 dává smysl i pro ty, kteří jezdí velmi často dlouhé cesty. Nabíjení tu totiž takřka vždy spadne do přirozené pauzy, kterou je zejména na delších cestách vhodné dělat.
EX90 ukazuje, kam Volvo míří
Po několika dnech s EX90 mi nakonec nezůstává v hlavě pouze výkon, velikost a čísla spojená s nabíjením. Je to pocit. Pocit jistoty, že vždy mám k dispozici dostatek výkonu na každou situaci i schopný a pohodlný podvozek. Pocit vlastního pokojíčku, ve kterém se mohu schovat před starostmi a dopřát si hudební zážitek, který ocení každý audiofil.
EX90 ale není jen o klidu na palubě a výkonu. Po našem setkání už vím, že kdybych potřeboval, EX90 mě doveze klidně až na Nordkapp, aniž abych po pár hodinách cesty netrpělivě podupával vedle nabíjeného auta. Dost pravděpodobně by totiž auto muselo netrpělivě čekat na mě, než se k němu vrátím z přestávky.
Blízké setkání s EX90 popsal a nafotil Marek Brunner, cestou zachytil i setkání s jejím nejmladším sourozencem Volvem EX60 (a připojil další snímky z archivu Volvo Cars).