doba čtení 5 min
Jezdím starým volvem. Dříve jsem měl tendenci říkat starším, ale pod takovým označením si dneska představíme spíše třeba první XC60. Rozhodně však ne vůbec nejstarší z „véček“ – V70 první generace. Šlo o evoluci modelu 850, jehož vývojové kořeny sahají někam do konce osmdesátých let. Pořídil jsem si ho před pěti lety jako takový kompromis ceny a prostoru a postupně si ho oblíbil.
Staré, ale dobré
Na první pohled může možná působit fakt, že denně vozím sebe i rodinu ve dvaadvacet let starém autě, jako poněkud nemoudré rozhodnutí. Vždyť je to současník felicie… Jenže tohle je volvo, ve své době vůbec nejbezpečnější auto na světě, etalon spolehlivosti a komfortu a vlastně velmi soudobý vůz. Snad jediné, co prozradí jeho morální zastaralost, jsou jednoduché hranaté proporce. Jde o poslední z „krabic“ – hranatých kombíků, které byly pro göteborskou automobilku tak typické.
Dodnes mě fascinuje robustnost a materiálová či technická předimenzovanost některých technických řešení, kterými tento vůz oplývá. Všude jako by bylo o trochu více oceli, těsnění, izolační látky nebo o několik bodových svárů více, než je běžné. Občas to skoro zavání plýtváním. Díky tomu ale mnohé komponenty vydrží pořádné porce kilometrů. A tak jsem letos na jaře zjistil, že silentbloky zadní nápravy, které se po zimě začaly ozývat, jsou stále původní. Dvě dekády, šest set tisíc kilometrů! Tomu říkám slušný výkon.
Vlastními silami jen po určitou hranici
Většinu servisních zásahů na voze si dělám sám. Baví mě to, odpočinu si tím od kancelářské práce a po zdárném provedení ze sebe mívám dobrý pocit. Leč pohled na zatuhlé šrouby zadní nápravy, jež léty zimního provozu srostly se zbytkem vozu v jeden neoddělitelný celek, stačil na to, abych realisticky zhodnotil své šance a usoudil, že tohle je už práce pro odborníka.
Obvolal jsem několik více či méně známých garážníků, kteří se na stará volva specializují. Většina neměla čas, dalším se do nevděčného servisního úkonu nechtělo, a když už by si našli chvíli, vyšlo by to na cenu převyšující hodnotu auta. Autorizovaný servis Volvo jsem zpočátku vůbec nezvažoval. Měl jsem v hlavě tak nějak zafixováno, že to bude určitě hrozně drahé, a navíc se v těchto fešných dílnách opravují přece jen nová auta. Na stránkách Volva pózuje v propagačním videu k servisu ojetin soudobá XC90, u níž mechanik provádí diagnostiku pomocí wifi, což mě tak nějak utvrdilo v tom, že na můj starý vráček tam nikdo nebude zvědavý.
Nové rozhodnutí
Leč okolnosti tomu chtěly tak, že jsem nakonec přece jen s červenou krabicí do autorizovaného servisu zavítal. Na recepci si ode mě vzali klíče a usadili mě do útulného „obýváčku“, ze kterého jsem měl přes prosklenou stěnu výhled přímo na mechanika, který mi opravoval auto. Moderní dílna spíše než umaštěnou garáž připomínala sterilní operační sál. Spousta místa, dostatek světla, moderní zvedáky a nářadí. Všechno má své místo, nikde se neválí staré díly, podlaha je prosta olejových skvrn.
Zanedlouho se za mnou stavil můj osobní technik. Pozval mě do dílny a přímo na zvednutém voze mi ukázal, co je s autem špatně a které díly bude nutné vyměnit. Doporučil mi i několik dalších preventivních oprav a svá tvrzení obratem demonstroval přímo na podvozku auta. Tu byl uvolněný silentblok, tam odpadávající kryt brzdového kotouče. Vesměs drobnosti, sem tam něco důležitějšího. V hlavě jsem propočítával z vlastního povědomí ceny dílů. Tohle bude drahé…
Péče o seniory
Ale ne tak docela. Volvo totiž nabízí v rámci servisního programu 4+ zvýhodněné ceny originálních dílů. Moje seniorní V70 se samozřejmě s přehledem zařadila do skupiny pro nejstarší vozy, což znamenalo citelných 25 % slevy na použitý materiál. Vyšší hodinovou sazbu pak kompenzovalo moderní vybavení a erudovaný technik, který vůz dobře znal a neztrácel zbytečně čas laborováním, jak servisní úkon provést. Musím ale přiznat, že konkrétně mně přidělený pan Tiller je srdcař, který má stará volva rád a sám je i vlastní. Přiznal se mi, že na nich pracuje raději než na nových vozech. Některým jeho kolegům ovšem takto starý vůz nadělal spíše vrásky.
Volvo jsem nechal v servisu tři dny, za tu dobu mi přišlo v SMS několik fotografií z průběhu prací a při převzetí jsem si mohl hotovou práci opět v klidu důkladně prohlédnout na zvedáku. Bez garážnické latiny, historek o tom, že „starej díl jsme už vyhodili“, beze strachu, že se někdo pokusí využít mojí neznalosti a já zaplatím nedostatečně provedenou práci.
Volvo Personal Service je skutečně služba pro každého řidiče volva. Většinu zvedáků tu samozřejmě okupují relativně nové vozy, ale je milé vidět, že ani archivní ojetiny tu nepřijdou zkrátka. A díky vstřícné cenové politice nepřevyšují účty za opravu reálnou cenu ojetiny, jak to v jiných autorizovaných servisech občas bývá. Skutečnost, že tu narazíte na opravdové nadšence, kteří si s vámi o vašem voze ještě rádi popovídají a práce na něm jim dělá radost, už je jen taková třešinka na dortu.
Výhody osobní servisní péče si vyzkoušel Jakub Pospíšil, obrazově doplnili Jan Machač a archiv Volvo Cars.