Bezpečně královstvím ledních medvědů

Drsná a podmanivá krása krajiny za polárním kruhem. Mrazivé ticho při rozbřesku naruší štěkot tažných psů. Smečka už ví, že brzy zase vyrazí na výpravu, a nadšeně vítá svého průvodce. Bezpečnou hranici je v hájemství ledního medvěda snadné překročit, klid je jen zdánlivý. Jan Hvízdal prožil v polární divočině norských Špicberků čtyři roky. Jak se žije v křehkém severském ekosystému? Jaká tu platí pravidla a jak místní tráví dlouhé polární noci? I nás to zajímalo, a tak jsme se zeptali.

Procestoval jste 70 zemí. Co vás volalo k objevování?

Uvědomil jsem si, jak moc je život krátký. Už někdy v pětadvaceti jsem zatoužil dostat se ze svojí bubliny a komfortní zóny, zkusit něco jiného, a tak jsem postupně procestoval hromadu zemí. Odlišnost kultur, místní jídlo, zvířata a krajina jsou tím, co mě na tom baví nejvíc.

Čím si vás Špicberky získaly?

Nádhernou přírodou, polární září a životním stylem, který je na hony vzdálený běžnému životu ve střední Evropě. Některá místa dokážou nám cestovatelům změnit život. Přesně tak jsem se cítil, když jsem přijel na Špicberky. Je to neuvěřitelný ekosystém. Uhranuly mi svojí autentičností a odlehlostí. Střídáním polárního dne a noci, přítomností jednoho z nejnebezpečnějších predátorů na planetě… Je to neuvěřitelné místo plné dobrodružně smýšlejících lidí, kteří se snaží vymezit a žít trochu jinak, než žije zbytek světa. Do toho polární záře, velryby, delfíni…

Někde jste psal, že hledáte smysl života. Našel jste ho? Rozvíjí se dál vaše představa o něm?

Našel jsem práci, do které mě baví každé ráno vstávat. A zároveň místo k bydlení, ze kterého nemusím odjíždět na dovolenou. Ještě k životu potřebuji zdraví, nějaký naplňující vztah a to, že člověk pochopí, proč tu je. Obecně je hledání významu našeho bytí na této planetě dlouhodobá koncepce, ale myslím, že já už svůj smysl života našel. Což je to nejlepší, co se vám může stát.

Máte nějakou vizi svého budoucího života?

Vydělat dost peněz, odstěhovat se do severního Norska, koupit chatu, pořídit smečku a užívat si ticha a klidu… Teď dělám práci, která mě finančně zabezpečí, ale tak v horizontu deseti let bych opravdu rád žil mimo společnost, ať už v horách, nebo na pláži, a trávil čas hlavně tím, co mě bude bavit. A chtěl bych se oddat nějakému environmentálnímu projektu a třeba vzdělávání dětí ve školách v této oblasti. 

Jaké největší výzvě jste na svých cestách čelil? A které jako průvodce?

Obecně si myslím, že život sám o sobě, pokud chcete být dobrý člověk, je obrovská výzva. Když jsem začínal cestovat, dost jsem si vážil toho, že jsem mohl žít s místními obyvateli. Ale nevnímal jsem to jako nějakou výzvu, bylo to prostě cestování, práce a objevování světa. A co se týče guidování – mně slovo průvodce evokuje spíš průvodce na Staroměstském náměstí, samozřejmě se vším respektem, ale toto je trochu jiná záležitost –, vést bezpečně výpravu na Svalbardu, pohybovat se v úplné tmě v habitatu ledního medvěda s třiceti psy a osmi hosty, to je velká výzva. A já chci bezpečně plnit lidem takové sny. 

Schopnosti fyzické a psychické jsou v extrémních podmínkách severu posunuty. Medvěd může překvapit kdekoli a ochromit nás dokáže i ten pomyslný v představách a obavách. Jak jste pracoval se svou psychikou? A co pro vás dnes znamená cítit se bezpečně?

Samozřejmě jsem se zpočátku bál. Navíc jsem poprvé na Špicberky přijel na začátku polární noci a čekaly mě tři měsíce úplné tmy. Nejdřív jsem si nedokázal představit, jak by případné setkání s ledním medvědem ve tmě probíhalo… Dnes, po několika takových zážitcích, už se dokážu uvolnit, lépe čtu prostor a snažím se pochopit to zvíře a připravit se na případné krize. Čistá zbraň a mysl jsou při takové práci samozřejmostí. Takže už mi obava ze setkání s touto šelmou neruší samotný prožitek. A to je to, co pro mě znamená cítit se bezpečně: moct si užít daný okamžik, i když v něm hrozí potenciální nebezpečí.

Nastavil jste si nějaká pravidla, přes která nejede vlak?

Taková samozřejmě existují. Vždy vyčištěná puška, vždy nabité baterky včetně náhradních do satelitního telefonu a GPS a samozřejmě životospráva. Kdo jde ráno do fyzicky náročné práce, v náročném terénu, ten nevysedává do dvou ráno v hospodě. Přes tyto věci nikdy nejel vlak a myslím, že tak je to správně, tak by to na Špicberkách mělo být vždycky. A když děláme průvodce na lodi, tam máme zase nulovou toleranci alkoholu a vzhledem k náročnosti práce se také snažíme hodně odpočívat.

Jak vás tato práce naučila posouvat hranice a kde se cítíte nejbezpečněji?

Teď se nejbezpečněji cítím asi na Šumavě, protože je tam krásně a nejsou tam lidi. A na Špicberkách, tam bych ještě před pěti lety měl nějaké obavy, ale dnes se připravím tak, aby vše proběhlo bezpečně, a pak už si můžu užívat té divoké přírody. Obecně má pohyb v divočině určitá pravidla. A čím lépe se připravíte, tím více si to užijete. Dnes jsem si stoprocentně jistý, že kdyby přišel medvěd, už vím, co mám dělat, a cítil bych se úplně v bezpečí. 

Podmínkou pro úspěšnou expedici je důvěra smečky ve svého člověka a jeho ve své psy. Bylo těžké získat a dát jim tuto důvěru?

Nějaký čas trvá, než psi pochopí, že jste vůdce. Ale jakmile to přijde, budou vás následovat až na konec světa. Dát jim důvěru těžké nebylo, získat ji už trochu času a úsilí stálo. Já byl zezačátku musher, který se snažil všechno „oběhat“, když psi nedělali, co měli… A spíš než budovat důvěru jsem se snažil řešit problémy. Ale ono to funguje trochu jinak – psi si všímají, jak se člověk chová. Musíte si najít místo ve smečce a ukázat jim, že jste alfa. Což zas není tak těžké, když je krmíte a chováte se podle určitých pravidel. A jakmile nastoupí vzájemná důvěra, pak už je všechno jedna velká fungující smečka, systém, v němž jste na sebe zvyklí a víte, co od sebe můžete očekávat. Dokážete číst psy pohledem – už jenom tím, jak chodí, jak se na vás dívají, poznáte, jestli jsou v pořádku. Rozumět si a vzájemně si věřit je na tom to nejhezčí, pak se dají dělat velké věci.

Co jste se od svých psů naučil?

Možná to bude znít jako klišé, ale víc jsem si ujasnil, jak je důležité mít radost z obyčejných, jednoduchých věcí. A že součástí života je tvrdá práce. A nejen pro peníze, ale prostě práce, která vás udržuje v určité rutině. Naučil jsem se žít ze dne na den, být otevřený a šťastný. Žít se smečkou mi přináší úsměv na rty. Nikdy se nestane, že k nim ráno přijdu a oni budou mít špatnou náladu. Smečka vás vždycky rozzáří a to je důvod, proč lidé psy milují. Kromě toho, že je nádherné uhánět ledovou krajinou…

Jak zvládáte období polární noci a samoty?

Polární noc je nádherná. Člověk je trošku „uzemněný“, ale jakmile se vypořádá se strachem, to, co zažívá, je neskutečné. Hvězdy, svit měsíce, polární záře. Prostě dokonalost. Pro lidi žijící na Špicberkách je toto období mnohem snesitelnější než polární den, který je opravdu nepříjemný. U polární noci je jednoduchý způsob, jak se s tím vyrovnat: práce, práce, práce. Během polární noci se pracuje třeba 6 dní v týdnu 12 hodin denně a člověk maká nebo chodí do přírody, rozhodně nesedí doma a nekouká na filmy. Alespoň guidi toto nedělají, snaží se zůstat aktivní, protože jinak by je to semlelo. 

A jak se vyrovnávám se samotou? Čím jsem starší, tím jsem raději sám…

Co je největší výzva na výpravě s neznámými turisty? Často vidíme, že lidé v honbě za dobrou fotkou ohrozí nejen sami sebe, ale i přírodu. Máte nastavena sám pro sebe, ale i pro turisty, kteří si zážitek objednají, nějaká etická pravidla?

Pravidel mám spoustu a na Špicberkách obecně vedeme turisty k tomu, aby neničili přírodu a neohrožovali sebe ani zvířata. Ve většině případů chápou, že jsou v habitatu ledního medvěda a v ekosystému vysoké Arktidy, a chovají se podle toho, co jim jako guidi říkáme. Od toho, kam můžou v létě šlapat, že nemůžou trhat kytky nebo houby, že nesmějí chodit k ptačím hnízdištím, až po zásady chování v případě setkání s ledním medvědem. Horší je to u turistů přesvědčených, že všechno vědí nejlíp a nemusejí guida poslouchat. Takového člověka – a už se nám to stalo –, který neposlouchá, zlehčuje autoritu průvodce a jeho instrukce a je arogantní, vyloučíme z výpravy a pošleme domů, protože takové chování ohrožuje bezpečnost všech. Ale většina hostů bývá v pohodě.

Samozřejmě stejně striktní pravidla máme nastavena pro sebe, i když je díky svým zkušenostem můžeme trochu posouvat, pokud jsme na výpravě sami. Vše vychází z dobrého tréninku a tisíců hodin v terénu. 

Vzpomenete si na vlastní chyby a průšvihy, které vás nejvíc posunuly?

Od pěti let jsem hrál vrcholově fotbal a v 19 jsem s ním skončil, protože jsem si nevážil času a práce, které jsem mu věnoval, a čeho jsem v něm dosáhl. To je jedna z věcí, z nichž jsem se hodně naučil. Jinak se snažím žít takový no regrets’ life. Udělal jsem možná v životě nějaké chyby na lidské i pracovní úrovni, ale nemyslím, že by byly nějak zásadní. Člověk se v životě posouvá a snaží se ty chyby neopakovat. To je podle mě základ.

Jaká byla zatím vaše největší výzva? 

Obecně život na Špicberkách. A vůbec celková změna filozofie a rozhodnutí žít jinak než ostatní. Schopnost neopustit ideu a životní styl, které jsem si vybral.

Co byste poradil svému mladšímu já?

Aby vyrazilo cestovat okamžitě, jak skončilo střední školu. Odjet poznávat svět, cizí kultury, najít, co miluje, a pak to dělat. Mně to ještě chvíli trvalo a myslím, že zbytečně. I když byla léta na vysoké i pak v kanceláři fajn, nebyl to život pro mě. Naše školství je na vysoké úrovni, ale už bych nikdy nešel na humanitní obor. Dnes bych si vybral to, co by dávalo smysl, třeba architekturu nebo medicínu. Kdybych ale nenašel přesně to, co bych chtěl studovat, okamžitě bych vyrazil do zahraničí. A čím dál, tím lépe.

Čím je pro vás focení? A raději fotíte, nebo sdílíte?

Focení je pro mě vášní, zábavou i prací. Můžu v něm zrcadlit vlastní perfekcionismus, kdy se snažím dělat věci co nejlépe. Neskutečně mě baví tvořit kompozice, přemýšlet o fotkách a zachycovat prožité okamžiky. A co se týká focení nebo sdílení, myslím, že jsou to spojené nádoby. My dnes máme na lodi sto hostů, pro které vytvářím něco jako digitální vzpomínky, takový foto- a videodeník z cesty. Samotné focení a následný postproces, snaha o dosažení co nejlepšího snímku jsou skvělé, ale co si budeme říkat: když vám někdo ty fotky pochválí, tak z toho máte taky radost, takže i sdílení je pro mě důležité.

Nad fotografiemi Jana Hvízdala si s jejich autorem povídala Petra Doležalová.