doba čtení 7 min
Pálava vypráví poutavé příběhy napříč tisíciletími. Svojí atmosférou mi vždy připomínala prázdniny. Probouzela touhu toulat se a objevovat. Bující životem jako málokterá oblast na světě láká k prozkoumávání stepí, jeskyní, mokřadů, stezek podél skal, vinic i desítek sklípků zdejších skvělých vinařů.
A tajemství. Pálava dodnes střeží zapomenuté příběhy Keltů i osady vojáků slavné X. římské legie, kteří tu podle legendy začali s pěstováním vinné révy. Říká se, že tu tehdy v barbarském území měla sídlit římská okupační správa.
Za lovci mamutů
Ty nejstarší příběhy, které se archeologové postupně snaží číst, ale patří lovcům mamutů. Před třiceti tisíci lety je sem přilákala řeka, kolem níž migrovala stáda zvěře. Usadili se ve zdejší krajině a založili první sídliště. Ukryty pod nánosy spraše, které sem větry doby ledové postupně navály, přečkaly sídlištní celky desetitisíce let v neobvyklé celistvosti.
Jde o největší a nejstarší soubor kosterních pozůstatků moderního člověka, který mají archeologové k dispozici. Díky jejich mravenčí práci dnes můžeme pochopit, jak tehdy lidé žili. Třeba i to, že kopání jámy na mamuty je mýtus – už jen proto, že tehdy byla půda promrzlá a stádo by nejspíš jámu stejně minulo.
Cesta do minulosti vede do hlubin louky. V horkém počasí Archeopark Pavlov příjemně chladí. Působivá podzemní stavba připomíná tajné sídlo agenta 007… Na začátku pozoruhodného muzea byl sen archeologů, především profesora Svobody, duchovního otce téhle unikátně rozsáhlé expozice. Běžně se totiž paleolitické výzkumy dějí v rámci čtverečních metrů.
„Když jsme byli požádáni, abychom připravili studii, odevzdali jsme ji a tím to pro nás haslo. Nevěřili jsme, že by tak náročnou stavbu někdo realizoval,“ vzpomínají architekti Radko Květ a Pavel Pijáček. Postavit ji na ploše 1 000 metrů čtverečních s archeologickými nálezy a přímo v chráněné krajinné oblasti byla obrovská výzva.
V souhře s krajinou
Předpokládalo se, že nálezová vrstva bude uložena hluboko pod spraší, proto se architekti rozhodli pro koncept podzemní stavby. Půdorys určila samotná naleziště. Podmínkou bylo, aby po svém odkrytí zůstala na svém místě. Architekti tedy zvolili formu podzemního prostoru s nepravidelnými věžemi z bílého betonu, evokujícími okolní vápencové skály. „Krajinu jsme chtěli doplnit, ne se vůči ní vymezit,“ vzpomínají architekti.
Oba dnes archeopark vnímají jako srdeční záležitost. A nejen proto, že posbíral řadu cen, mezi nimiž nechybí ani ta doma nejvyšší – Česká cena za architekturu, ale třeba i ocenění z Mexika za nejlepší veřejnou stavbu z betonu, kde prý byla hodně kvalitní konkurence z celého světa.
S pokorou
Nebyly to však jen vzácné nálezy, jako třeba keramika z pálené hlíny či rituální předměty z broušeného kamene, obojí první svého druhu na světě, či záznamy o magii, pohřbívání a doklady o nových technologiích, ale i dlouhá mravenčí práce, co autory přimělo snad ještě k větší pokoře ke krajině, kterou by měla tvorba respektovat.
„Původně jsme se vymezili stavbou měst vůči té obrovské, silné přírodě, která nás tak trochu drtila. Dnes se zase organizujeme, abychom tu přírodu neničili,“ vysvětluje Pavel Pijáček. A jeho kolega přiznává: „Přivítal bych, kdybychom přestali zrychlovat. Potřebovali bychom trochu zpomalit, méně se odcizovat.“
Možná bychom se dokázali i vrátit k momentu, kdy jsme přírodu přestali vnímat a ztratili k ní respekt. Pořád máme zažité primitivní lovce mamutů, oni přitom dokázali tvořit velmi jemné věci a byli rozvinutější, než si badatelé na počátku mysleli. Na přírodě byli závislí, a proto jí rozuměli. Když skolili mamuta nebo třeba soba, dokázali zužitkovat téměř vše.
I jejich duchovní život byl velmi bohatý. Jejich civilizace se vyvíjela velmi rychle, protože se musela adaptovat na tvrdé podmínky a neustále se střídající klimatické změny, aby přežila. A kdyby se klima zase nezhoršilo, přešli by plynule k zemědělství.
Příběhy minulosti
Fascinuje mě, jak archeologové dokážou z nálezů číst příběhy jednotlivců. Mohou nás tak na příkladu historie a negativních dopadů varovat, ukázat důsledky určitých vzorců chování, a také jak se s tím nejen lidé, ale i krajina vyrovnala. Přesto je těžké soužití s krajinou kdysi a dnes srovnávat, říká Zuzana Havlická, archeoložka, která vede pavlovský archeopark. „Dnes tu žije jiný počet lidí než tenkrát a krajina na to logicky reaguje. Celou historii se střídaly neustálé klimatické změny. Jsme tu příliš krátkou dobu na to, abychom dokázali říct, jaký vliv na to máme my sami.“
Skláníme se nad mamutí skládkou v zadní částí expozici a já poslouchám nadšené vyprávění mladé vědkyně. Žádná muzejní nuda, historie v propojení s novými technologiemi a současnými tématy zažívá renesanci. Spojení multimediální expozice, edukační programy i doprovodné výstavy sklízejí mnohem větší zájem, než se předpokládalo. Chystá se i poznávací stezka kolem celé Pálavy…
Už pravděpodobně nedojde k žádným zásadním nálezům, ale musíme začít nahlížet na ty, které máme, jinýma očima. Poznání vlastní minulosti nám umožní lépe pochopit, kam lidstvo směřuje dnes.
A v plánu je i aktuálnější téma – fotografická výstava s názvem Tam, kde tekla řekla. „Představíme fotografie původních lužních lesů, a jak se krajina měnila po osmdesátých letech. Předválečné obyvatelstvo, které tu dříve žilo, se dokázalo dobře sžít s lužní krajinou, budovaly se kanály a domy byly nadstaveny. My jsme si to jejich smíření s krajinou bohužel nepřevzali.“
Pokračování si můžete přečíst zde
Celou cestu Petry Doležalové za poznáváním minulosti i budoucnosti krajiny, kterou zachytila slovem i obrazem, najdete v posledním čísle Volvo magazínu.