Jak se rodí Sliby

Lednové moře na severu Dánska přilákalo tvůrce hudebního klipu Sliby. Z nádherné podívané doslova mrazí, ledová zkouška prověřila nejen hlavního hrdinu, ale i Volvo C40 Recharge. O tom, jak klip i celé album vznikaly, o jeho poselství, výzvách a pocitu bezpečí, které mu dává prostor tvořit, jsme si povídali s Marcellem, hudebníkem a lékařem v jednom.

Kdy a za jakých okolností vznikala skladba Sliby věnovaná lidským chybám?

Text byl inspirován příběhem mezi rodičem a dítětem z mého blízkého okolí. Někdy totiž zapomínáme na to, že co dětem předáme v raném věku, může je doprovázet celý život. Hlavním tématem je bezpodmínečná láska. Ta je podle mě něco úžasného, ale každý nemá to štěstí, že ho v životě potká.

Jaké ponaučení ti tvoje vlastní prožité chyby přinesly?

Naše chyby jsou zrcadlo, které může člověk sám sobě nastavit. Mně samozřejmě přinesly poučení, abych je neopakoval. Ale na druhou stranu kdyby se nestaly, tak bych dnes nebyl tam, kde jsem. Obecně jsou chyby hrozně důležité pro to, aby se člověk vyvíjel a posouval.

Máš už odezvu od posluchačů, že by to i u nich otevíralo hlouběji toto téma?

Z věcí, které jsem kdy udělal, je asi tady ta odezva opravdu největší. Často mi lidé píšou, že ta část o chybách jim připomene jejich vlastní pochybení, ale stejně tak část „… ať se děje, co se děje, nikdy to není bez naděje…“ jim pak pomáhá najít pomyslné světlo na konci tunelu, naději. Jsem rád, že jsem tuto pasáž do písničky dal, protože ona nemá být depresivní, ale spíš navést na vlastní cestu, kterou si člověk projde. Chyby k té cestě patří, ale ta naděje je moc důležitá. 

Jak vznikal klip? Natáčení na pláži v Dánsku prověřilo nejen elektrickou C40, ale i tvou fyzickou odolnost. Procházet se ledovým mořem v lednu bez předchozího tréninku asi není jen tak. Co nebo kdo ti to pomáhal zvládnout? 

Největší oporou je mi vždycky moje žena Linda, která ani na ten sebetěžší úkol neřekne, že to nejde. Už jen to, že nic předem nezavrhne, je pro mě obrovský hnací motor.

Natočit klip v Dánsku mělo dvě inspirace. Jednak mě zajímalo otestovat, kam až se dá s elektromobilem dojet. A druhá věc vyplynula, už když jsme spolupráci na klipu s Volvo Cars plánovali – že jsme tam chtěli dostat nějaký severský feel. Proto ty dánské pláže. 

C40 v tom klipu hraje velkou roli. Pláž Rømø je jedna z mála, kam se dá dojet autem a kde se také může oficiálně jezdit… A to bych rád, aby zaznělo, že jsme neporušovali žádná pravidla! I v tu dobu tam bylo víc aut, ale tím, že jsme čekali na západ slunce, klesala teplota, nakonec bylo kolem nuly, voda měla dva stupně a pláž se postupně vylidnila… Časově nám to vyšlo skoro na sekundy, kdy mohly natáčet i drony. Ať každý posoudí sám, ale mně přišlo, že se povedlo pořídit nádherné záběry.

Jak velký byl tvůrčí tým? Kdo všechno zabezpečoval natáčení? 

Režiséru Markovi Jarkovskému se podařilo dát dohromady fantastický tým. Když jedete natáčet tak daleko, je důležité, aby si všichni lidsky sedli. Takže kromě mě a Marka moje žena Linda Procházka jako taková asistentka režie, kameraman Richard Stiebler, ostřič Robin Skotnicki a Laura Malinić, která zařizovala veškerou produkci a další praktické věci. Nešlo by to bez jejich obrovského entuziasmu. Za to jim upřímně děkuju! 

Jak moc ti pomáhá vědomí, že se můžeš na někoho spolehnout? A kdo je pro tebe bezpečnou kotvou v „rozbouřených vodách“?

V první řadě Linda, samozřejmě celá rodina, kamarádi, nejbližší spolupracovníci. Ale těmi, na koho se můžu spolehnout, jsou pro mě i partneři. Ambasadorem Volva jsem už druhý rok a nikdy se nestalo, že by mě nechalo na holičkách. Že by se nepodařilo vyřešit nějaký problém. Je fajn mít kolem sebe profíky. Dodává mi to pocit bezpečí, a tím i větší prostor dělat důležitá rozhodnutí a kreativně myslet. Je to taková moje bezpečná síť. Ten stav, když něčemu opravdu věříš. Je to velké štěstí, člověk si však pro něho musí trochu jít – tím, jak se bude ke svému týmu chovat. Pak může dosahovat mnohem lepších výsledků a fungovat s úplně jiným pocitem.

Když jsme vloni připravovali první rozhovor pro blog, intenzivně jsi pracoval na uvedení tvé první sólové desky Hovory domů. A píseň Sliby z této desky má teď vysokou návštěvnost na youtube. Co podle tebe stojí za takovým úspěchem? 

Asi to bylo kombinací hudby a klipu. V muzice se děje spousta věcí „mezi nebem a zemí“, které prostě neovlivníš. Písničku Sliby nejdřív nasadila rádia, takže ji lidé měli šanci poznat, pak jsme vydali videoklip, který dlouho trendoval na youtube a patřil mezi nejúspěšnější videa v České republice. A vydržel v trendech delší dobu, což je vůbec pro hudbu obrovský úspěch. Navíc jsem doteď zpíval anglicky, takže jsem doufal, že s českými texty se budou fanoušci moct víc ztotožnit. A mám velkou radost, že se to podle reakcí naplnilo. 

S Lindou působíte jako harmonický pár, ve skladbách je však hodně zlomených srdcí, zklamání, opouštění. Asi nejsem sama, koho to překvapilo. Co bylo důvodem?

Ty poslední dva tři roky, o nichž ta deska je, byly hodně náročné. Během pandemie covidu jsem pracoval jako lékař v nemocnici, Linda musela opustit Londýn a přišla o práci produktové designérky, do toho karanténa, vylidněná Praha, kde se člověk nemohl zbavit až apokalyptického dojmu… Ta deska je o vztazích. Nejen mezi mnou a Lindou, ale obecně. A za covidu podle mě právě vztahy hodně utrpěly, i když to tak nemusí na první pohled vypadat. Hovory domů jsou ale i o vztahu mě a štěstí, mě a peněz – i v této oblasti způsobila pandemie u spousty lidí hodně těžkostí. Člověk by se neměl bát říkat nahlas i to, co zrovna není příjemné. Chtěl jsem, aby ta deska byla upřímná, autentická, že nikde není nebe bez mráčku, jak se může zdát třeba ze sociálních sítí. Do toho se v popu nikdo moc nepouští, což je škoda, protože to do něj podle mě patří.

Myslíš si, že umělci vyhledávají smutek, aby se zebe vydolovali to nejlepší? Nemůže být radost stejně silným a posluchačsky úspěšným zdrojem emocí? 

Určitě, a to i díky zpětné vazbě na desku. Když jsem ji dělal, byl jsem do toho hodně ponořený a vůbec mě nenapadlo, že by mohla působit vlastně tak smutně. Ale proto je to debut – můžu si vzít ponaučení. Neříkám, že je to nějaká chyba, ale k první desce to prostě patří, že si z toho člověk vezme to, co ho pak posune dál. Myslím, že z ní může být cítit smutek, ale současně nesmí chybět určitá míra radosti. A na příští desku bych jí chtěl dostat ještě víc.

Na desce je jedna zvláštní nahrávka z pozdní hodiny na párty, kde řešíš své dilema být lékařem, nebo muzikantem. Proč jsi ji tam dal? 

Je to poslední písnička na albu, to bývají obvykle ty bonusové. Je to autentická nahrávka, která vznikla na mojí rozlučce se svobodou. Mirai prozpěvuje, jestli mám být doktor, nebo muzikant – což v sobě řeším dlouho a asi to nikdy nevyřeším, pořád přemýšlím, jak tyto dvě profese propojit. Váhali jsme, jestli neudělat novou verzi, ale nakonec, protože tam zpívají i mí bráchové a táta a je to pro mě taková krásná vzpomínka, jsme se rozhodli ponechat tu původní verzi. 

A vymyslels už, jak to propojit? Třeba takový zpívající lékař, který zvedá náladu pacientům…

To mě ještě nenapadlo, vyloženě aplikovat svoji muziku do nemocničního prostředí, tak děkuji za tip (smích). Každopádně já to mám tak, že když dělám dlouho jedno, začne mi chybět to druhé. Teď jsem se dost věnoval nahrávání, takže už mi zase chybí medicína a kontakt s pacienty. Rád bych se dostal do bodu, že bych byl třeba tři dny v týdnu v ordinaci a zbytek se věnoval muzice. Mohl by to být funkční model, jak zkombinovat tato dvě krásná povolání tak, aby se z nich nevytratila radost a lehkost. A myslím, že obojího je hrozně potřeba. 

Když jsme si minule povídali, zmiňoval jsi, že občas tvoříš také za volantem. To znamená, že prožíváš naplno i emoce skladby. Jak tě tento proces ovlivňuje jako řidiče?

Za volantem trávím spoustu času a nápady mi během jízdy přicházejí naprosto spontánně, v okamžicích, kdy by je člověk vůbec nečekal. Takže je třeba jenom být na to připravený a ty nejlepší momenty si zapamatovat. Naprosto fantastická mi proto přijde funkce Pilot Assist: když se zjeví inspirace, můžu zpomalit, zařadit se do pravého pruhu, mít samozřejmě stále dostatečný fokus na řízení, ale současně i pocit, že se můžu na auto plně spolehnout. Toto vnímám u značky Volvo jako zásadní. Moc mi to pomáhá zvlášť na dlouhých cestách, samotná jízda se pak může stát určitým naplněním smyslu. Nechci, aby to znělo nějak nadneseně, ale je to můj prostor, v němž můžou vznikat nové myšlenky. Bezpečný prostor, kde můžu v klidu pracovat. I v Praze plné stresu to množství bezpečnostních prvků v XC40 zásadně pomáhá v provozu, vytváří mi pomyslnou oázu klidu.

Za ten rok a půl jsi vyzkoušel už víc modelů, ve kterém ses cítil nejlépe?

Moje nejoblíbenější jsou XC40 a C40 Recharge. Když mě čekají třeba dva tři koncerty za den a nemám jistotu, že budu moct vždycky včas dobít, tak je lepší XC40 plug-in hybrid. Baví mě, že na dlouhé trase můžu dobíjet, a když přijedu tam, kde žijí lidé, neznečišťuji jim to tam víc, než musím. Vnímám to jako super věc, takže když můžu, pořád dobíjím a ve městě jezdím na elektriku.

Co pro tebe znamená cítit se bezpečně?

V poslední době je to důležitá komplexní otázka. Vážím si toho, že žiju v zemi, kde máme demokracii, kde je bezpečno. Že se můžu vídat s rodinou a přáteli. Že máme dobrý zdravotní systém. Čím jsem starší, tím víc vnímám Českou republiku jako bezpečné místo. Pocit, který mi na různých místech v zahraničí.

Máš nějaký svůj rituál, abys sám posílil ty bezpečné hranice, které ti umožní v klidu tvořit?

Když jsem na tvorbu úplně sám a podaří se mi od všeho odříznout, od mobilu, mailu a klidně 14 dní nevylezu z bytu. Hodně pro mě znamená mít klid a prostor na přemýšlení. Teď jsme třeba byli s Lindou v norské rezidenci, které se říká „art of doing nothing“, a to je přesně ono. Pak si tě ty nápady můžou najít.

Hranice takového prostoru by mohla rozšířit umělá inteligence. Na druhou stranu, nebojíš se, že vezme lidem práci? A jak ji dnes využíváš? 

Rozhodně z toho nemám strach. Vidím ji jako prostředek, který naši práci zrychlí. Mně například pomůže s hudebním programem, se kterým jako skladatel a producent trávím spoustu času ve studiu – teď přichází čas, kdy se ten proces urychlí. Technologie nám budou podle mě pomáhat. Určitě ovlivní i tu kreativní složku, ale tady se podle mě ukáže, jak je kdo dobrý umělec. Třeba nám AI bude dodávat nápady, ale bude jen na nás, co si z toho nepřeberného množství dokážeme vybrat. Někdo možná skončí, ale já věřím, že těm, kdo mají co říct a dát, naopak umožní zrychlit proces tvorby a objevit nové obzory. 

Jsem tím fascinovaný, kam nás to všechno zavede. Už dnes využívám produkt, který umožňuje z hudební banky zvolit jakýkoli hudební nástroj na světě. To mi hodně pomáhá například při skládaní pro film a reklamu, kde je tlak na rychlost. A díky tomu objevuji úplně novou hudbu a také se vracím ke klasice, k jazzu, šansonu… Kdybych tyto technologické možnosti neměl, možná bych se zastavil na místě a nikam se neposouval.

Bavili jsme se o emocích, o smutku a radosti. Ale velkým sabotérem našich vizí a plnění slibů bývá často strach. Čeho se v životě nejvíc bojíš?

Asi abych nezklamal lidi, kteří mi věří a mají mě rádi. A taky svoje pacienty. Samozřejmě člověk není neomylný a lidský faktor může někdy způsobit, že se v rámci daných podmínek třeba nezachováme nejlépe. Pak doufám, že díky tomu, že se snažím být vždycky slušný a srdečný, mi ty případné chyby odpustí. 

Co bys poradil svému mladšímu já?

Ať se nebojí. At naslouchá svému vnitřnímu hlasu, následuje intuici a nepochybuje o sobě. Ať věří tomu, co dělá. 

Jaká je teď tvá další vize? 

To už zmíněné skloubení oněch dvou světů – hudby a medicíny. I když často slýchám, že jsou nespojitelné, věřím, že si jeden od druhého můžou hodně brát. Je důležité utvrdit se v tom, že jsme ve správný čas na správném místě, a vážit si každého momentu, který máme. Protože to není automatické, to potvrdily poslední roky. Ale na druhou stranu neusnout na vavřínech – což je vlastně podobný balanc jako mezi tím, být doktor a být muzikant.

S Marcellem si povídala Petra Doležalová, rozhovor doplňují snímky ze zpěvákova archivu a fotografie Robina Skotnicka a Marka Jarkovského.