doba čtení 11 min
Když jsem si na svoji cestu k moři vybíral auto, hledal jsem takové, které by bylo nejen komfortní a bezpečné, ale také pohodové pro malé dítě. Náš původní itinerář ryze pánské, bratrské výpravy za zkoumáním zadarské oblasti totiž nečekaně pozměnil osu a my si nakonec na zadním sedadle s sebou vezli i bráchovu sedmiletou dceru Karolínku. A protože ta delší výpravy zrovna dobře nezvládá, chtěli jsme jí tu naši co nejvíce usnadnit a zpříjemnit. Volvo XC60 tak bylo jasným vítězem v našem soukromém testu.
Vzhůru na cestu
Z Prahy přes jižní Čechy, Rakousko a Slovinsko až k srdci severní Dalmácie, starobylému a současně modernímu městu Zadar, jsme najeli kolem tisícovky kilometrů. Což není zrovna za rohem… Takže jsme s povděkem kvitovali, co všechno vypůjčené esúvéčko umí.
Během dlouhé a poměrně náročné cesty převážně po dálnicích člověk ocení, že si auto samo ohlídá udržení v jízdním pruhu, stejně jako superpohodlné sedačky. A samozřejmě špičkový audiosystém – pak i taková štreka ubíhá jedna radost.
Srdce Dalmácie
Zadar, cíl naší cesty, se rozkládá zčásti na pevnině a zčásti na malém poloostrůvku. Toto 75tisícové město je významné správní, univerzitní i dopravní centrum: nachází se tu lodní přístav a trajektový přístav Gaženica, jachtařské mariny, železniční a autobusová stanice, letiště Zemunik. Zájem turistů vzbuzuje nejen díky koupání, ale také svými historickými památkami.
Kdo přijede do Zadaru na dovolenou, ať už kvůli moři, nebo na klasickou turistickou čumendu, asi jen těžko mine perly minulosti – Imperial Fountain (Říšskou fontánu), ulici Kalelarga, která tu stála už ve starověku, či unikátní předrománský kostel sv. Donáta.
Každá cesta centrem vás vede neskutečně uzoučkými uličkami, kde se autem pohybují dokonce i místní obyvatelé velmi opatrně. A protože tu ulice vytvářejí spletitou síť, občas se stane, že se ocitnete jinde, než kam jste mířili. Pak teprve oceníte plejádu asistentů v autě: nejen že vás upozorňují, kde je jaká překážka a kam se asi už nevlezete, ale ukazují přesně a bezpečně, kudy z té motanice ven, a dávají za vás pozor na cyklisty a hlavně spoustu mopedů.
Staré město
Tady jsem trávil nejvíc času. Nejen tzv. Ligurskou obalu (tedy pobřeží), ale vlastně celý poloostrov objedete po cestě, kterou lemuje moře. Až zaparkujte, můžete si vybrat. Vedle historického centra s řadou památek, kostelů a katedrál se můžete vydat nasávat skutečnou živou atmosféru každodenního života.
Nejraději jsem sem vyrážel brzy ráno, než město zalily první přílivové vlny turistů. Užíval jsem si ranní polosamotu, kdy je město ještě relativně klidné a vy si můžete vše v klidu projet nebo se jen tak kochat výhledem na lodě a rybáře.
Umění inspirované přírodou
Město nabízí i moderní atraktivity. V roce 2005 byl Istrijském nábřeží vybudován světový unikát – tzv. Mořské varhany. Inspirací jim byl přírodní akustický jev, který vzniká při narážení vln na skalnaté pobřeží. Proud vzduchu, který narážející vlny ženou píšťalami 35 trubek zabudovaných do pobřežní zdi, rozehrává až různé tóny v sedmi akordech.
Stejný autor, architekt Nikola Bašić, stojí i za dalším místním světovým unikátem: světelnou instalací Pozdrav slunci. Vizuální projekt pracující se světlem a barvami slouží současně jako zdroj energie. Fotovoltaické solární moduly pod skleněnými deskami po západu slunce spouštějí fascinující světelnou show a přes den lze produkovanou energii využít k dalším účelům.
Spojení lidského důvtipu a přírody vás tu nutí zastavit se, zaposlouchat se a zadívat. A snad i trochu zamyslet nad souzněním člověka s přírodou a nad silou živlu zvaného moře.
Hurá na trh
Co na Chorvatsku miluji, jsou místní stánky s čerstvou zeleninou a ovocem, rozeseté na každém rohu. Každý den jsme několikrát zastavili a nakoupili si dobroty k večeři nebo jen tak, jako svačinku na cestu.
V samotném centru Zadaru je asi největší a nejlepší tržnice na celém jadranském pobřeží. Stojí v malebné lokalitě starého města chráněné hradbami. Barvy a vůně vás dovedou ke stánkům s květinami, další část tržnice je plná ovoce, zeleniny a lokálních produktů. Největším zážitkem pro mě ale byla krytá rybárna, kam místní rybáři každý den dodávají množství čerstvých ryb. Jedinou otázkou tak zůstává, co si z té pestré nabídky vybrat. Krevety, sardinky, nebo tuňáka z nedalekého umělého chovu? Nadšený byl především můj bratr, který pracuje jako hlavní kuchař jednoho pražského bistra, které se specializuje zejména na ryby.
Krka a Šibenik
Když se chcete vyhnout Jadranské magistrále, můžete jako my zvolit souběžnou menší dálnici. Mýtné vám vykompenzuje rychlá a pohodlná jízda, kterou děti lépe snášejí. Bratra s neteří jsem vysadil v akvaparku Dalmacia a vyrazil do národního parku Krka. Na několika tisících metrech tu příroda popustila uzdu fantazii. Ač chráněné území, můžete se tu vykoupat ve vodopádu, na loďce prozkoumat říčky a kaňony, nebo se jen tak procházet.
Umění přírody jsem po čase vyměnil za tvorbu lidské ruky a přesunul se do nedalekého města Šibenik s jeho katedrálou sv. Jakuba, jednou z nejkrásnějších gotických staveb. I tady mě zlákala propletená síť typicky chorvatských úzkých silniček, občas jsem zajel do nějaké slepé ulice… Což byl opět prostor, kde kamery a senzory v našem volvu nezklamaly a já se mohl kochat místním koloritem.
Oslí farma
Na přání neteře jsme vyrazili za oslíky. Hezká, poněkud osamocená cesta na sever od Zadaru nás dovedla před bránu a věž s oslí hlavou. Za hororovým přivítáním nás ale čekala již zcela nehororová rodinná farma, ohrady s asi osmdesátkou ijáčků a milá slečna farmářka, která nám dokonce odpustila poplatek za misku kukuřice, která je tu pro návštěvníky – tedy přesněji pro oslíky – přichystána.
Místní farma patří k těm, které se snaží chov oslů v Dalmácii obnovit. Před druhou světovou válkou jich tu žily desítky tisíc, v 21. století se jejich počet zredukoval na tisícovku. Prodejem oslího mléka, které má mít řadu blahodárných zdravotních účinků, se snaží navázat na rodinnou tradici, kterou po válce komunismus téměř vykořenil.
Víno od moře a lidé se srdcem na dlani
Pro zadarskou oblast samozřejmě nejsou typičtí jen osli. Tato lokalita je také krajem vína. Chorvatský král dostal nápad dovézt vinnou révu téměř o tři století dříve než Karel IV. Tak se to alespoň dočtete na webu největšího vinařství v kraji, Královských vinohrad, nad městečkem Petrčane. Na rozdíl od oslí farmy jsou Kraljevski vinogradi velký byznys – z nejrozsáhlejších vinic v okolí se rodí prémiová vína původních dalmatských odrůd.
Když jsme konečně vystoupili z auta, kromě typické vůně moře nás do nosu udeřila vůně bylinek a květin. Rybářsko-zemědělská oblast nás ovládla i svým poklidem a příjemně línou atmosférou. Restaurace se stoly „na zahrádce“, bílé ubrusy, připravené sklenice – pohled jako z italského filmu ze šedesátých let. Kdo by odolal?
To mi potvrdila i paní kterou jsem potkal u malé hřbitova. K tomuto místu věčného odpočinku jsem zabloudil náhodou. Ale podvečerní atmosféra mě vytáhla z vozu ke krátkému rozjímání mezi hroby… S paní, která tu právě venčila své psíky, jsme se zapovídali zcela spontánně a já si opět uvědomil, jak jsou místní obyvatelé – přes utrpení, které v nich dosud zanechává přestálý válečný konflikt – otevření a přátelští.
Všude nás vítali s otevřenou náručí – Čechy tu mají ve velké oblibě. Taková je zkrátka Dalmácie.
Maslenický most
Válka v bývalé Jugoslávii v 90. letech nezanechala stopy jen na lidech, ale také na krajině. Minám padl za oběť Maslenický most na původní Jadranské magistrále, který od roku 1961 spojoval Dalmácii se zbytkem země. Po výstavbě nedalekého nového mostu se i ten původní dočkal obnovy.
Pro oko fotografa je to extatický zážitek: řeky z kopců a masivů se vlévají do moře, skály jsou rozkročeny v kaňonech a vy máte pocit, že to všechno odněkud znáte. A není to pocit neoprávněný, na cestě do planin u městečka Obrovac a v kaňonu řeky Zrmanja se točily scény z Vinetoua… Krásná nostalgie mého dětství. Není divu, že se sem lidé vydávají jen tak se projet autem. I my si vychutnali krajinu jako z reklamy na Marlboro…
Cestou zpátky již potemnělým večerem jsem byl fascinován, jak úžasně to auto svítí. To jsem si prostě musel vyfotit. Při jízdě směr Obrovac klikatými a těsnými serpentýnami jsem si chválil hlavně natáčecí světlomety. Zvlášť když nám sem tam v trase nenadále proběhlo nějaké to čtyřnohé stvoření.
Sbohem, Zadare
Ani jsme se nenadáli a přišel den odjezdu. Vstal jsem časně ráno, abych si naposledy užil východ slunce, vůni moře a – co bych zapíral – i to úžasné auto, které jsme měli bohužel jen na pár dní. Město se už probouzelo. Z barů a dalších menších podniků se trousili hlavně mladí lidé. Ale i jejich ne vždy zcela pevný krok působil v ranních paprscích tak nějak mile, až melancholicky.
Cesta zpátky k všednímu životu trvala 16 hodin. Normálně by mě to asi zabilo, ale v pohodlí XC60 ubíhaly poslední hodiny naší výpravy ve velké pohodě. Dokonce i Karolínka dlouhé kilometry zvládala lépe než jindy. I to byl jeden z důvodů, proč jsme si ze všech značek vybrali tuhle seveřanku.
Dalmatská výprava je za námi a já už znám recept na dokonalou dovolenou: poutavá místní historie, moře, nádherná příroda, milí lidé a – báječný čtyřkolý společník.
Svoje zážitky na cestě do Zadaru a zpět zapsal a fotografiemi doplnil Martin Kabát.