doba čtení 18 min
Zuzana Janatová ze všeho nejraději pracuje s mladými. Koňmi i jezdci. Sama je úspěšnou jezdkyní parkuru, za juniory i seniory „vyskákala“ řadu titulů a ocenění včetně pěti zlatých medailí z mistrovství republiky. Nechyběla u žádného z důležitých milníků našeho novodobého jezdectví – od Světových jezdeckých her 2014 ve francouzském Caen po kvalifikaci českého týmu na olympijské hry v Tokiu. Kariéru vrcholové sportovkyně přerušila kvůli mateřství a malý Jonáš je teď v jejím životě na prvním místě. Jak jde skloubit rodina s prací manažerky, trenérky a jezdkyně? Je snazší vychovat mladého koně, nebo mladého jezdce? Který z nich má křehčí psychiku? Nejen o tom Zuzana Janatová povídala v rozhovoru pro eVOLVOlution.
Jaké bylo dětství s koňmi? Jak jste prožívala pubertu, kdy se ostatní děti baví úplně jinak než pravidelným tréninkem a prací ve stáji?
Jako dítě jsem začínala s řadou sportů. Třeba pro plavání a tenis jsem prý měla talent. Jenže trénovat mě moc nebavilo, a tak mě ti s menším nadáním doháněli. A tak jsem jednou přišla domů s tím, že bych ráda ke koním. Pocházím z Mělníka, kde byl docela vyhlášený jezdecký klub, taková líheň talentů. Tam jsem ve dvanácti poprvé sedla na koně – a už jsem z něj neslezla. Nevadily mi tréninky, nevadila mi zima, horko, nic. A paradoxně tím byla i ta puberta mnohem jednodušší, jak pro mě, tak pro moje rodiče (smích). Veškerý volný čas jsem trávila u koní a další aktivity s rodinou byly pro mě skoro za trest.
Co všechno tento sport obnáší? Pro jezdce i pro trenéra.
Pro jezdce je to jako každý jiný vrcholový sport. Je jedno, jestli lyžujete, hrajete golf, nebo jezdíte na koni. Když to děláte na vrcholové úrovni, ať už jako junior, nebo senior v té nejvyšší reprezentaci, tak to znamená přísnou sebedisciplínu, odříkání a pokoru. Což v našem sportu platí několikanásobně, protože tam musíte mít neustále pokoru před tím 600kilovým zvířetem, když vy vážíte jen šedesát. Musí tam být souznění, nestačí si jen říct, že to bude tak a tak. Naopak, pokora vůči zvířeti je zde zásadní.
Máte za sebou opravdu velké množství jezdeckých úspěchů. Musela jste pro svou cestu na vrchol něco obětovat? Pokud ano, nelitujete, šla byste do toho s dnešními zkušenostmi znovu?
Každopádně. Šla bych do toho znovu a se stejnou vervou, po hlavě. Nelituji ničeho, ať už to byl osobní život, nebo škola. Začala jsem na profi úrovni v sedmnácti, když jsem dostala první angažmá jako jezdec. To jsem ještě studovala na střední obchodní škole a dostala jsem nabídku od pana Petra Macha, v tu dobu majitele Sparty, který chtěl do mě investovat, koupit koně, zaplatit veškerý management apod. Tenkrát to rodiče nedovolili, protože mě ještě čekaly dva roky školy. Vnímala jsem to jako zmaření všech mých snů a že se už v životě nedostanu k něčemu podobnému.
Ale otevřelo mi to jiné dveře: hned vzápětí přišla nabídka na ježdění několika výborných koní jiného majitele, které jsem navíc mohla jezdit na Mělníku, a to souběžně se studiem. Takže jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré – byl to impulz pro další majitele, kteří si mě všimli a postupně mi svěřili svoji důvěru i koně.
Jaké největší životní výzvě jste čelila?
Snem každého sportovce je samozřejmě olympiáda. Aspoň pro mě to byla opravdu velká životní výzva, dostat se na olympiádu. A po mnohaletém snažení se nám to podařilo. Není to samozřejmě jen o mně, je to o úsilí celé reprezentace. Je k tomu potřeba čtyřčlenný tým – a to mluvím jen o jezdcích, ne o spoustě dalších lidí v zákulisí, bez kterých bychom to nemohli dělat. Od sponzorů a majitelů koní po ošetřovatele nebo manažery areálů… Prostě spousta lidí, kteří se na tom podílejí. To, co vidí divák, tedy toho jezdce na koni, to je jen taková… no ani ne třešnička na dortu, spíš její úplná šťopička. My jsme se kvalifikovali na olympiádu v Budapešti v roce 2019…
Takže jste nemuseli letět…
Ono se s koňmi létá opravdu výjimečně. Závody, kterých se účastníme my, jsou většinou v Evropě a koně tu pozemní přepravu do nějakých třech tisíc kilometrů zvládají. Samozřejmě se zastávkami (smích).
Vaší disciplínou jsou skoky. Asi vás to vždycky táhlo do výšky…
(Smích.)
Spadla jste někdy?
Spadla jsem mnohokrát. Při skákání, při ježdění, když kůň zakopne, to padáte i s ním. Nikdy se mi nic nestalo – až na jeden z posledních pádů před čtyřmi lety. Ten byl opravdu nepříjemný, těžké zranění, šrouby, dlouhá rekonvalescence, následky mám dodnes.
A co ten kůň?
Kůň? Tomu se nic nestalo, ten mě jenom shodil (smích). To bylo takové nedorozumění: on šel doleva a já doprava… Dopadla jsem na nohy, takže mi ani nikdo nešel pomoct, protože si mysleli, že mi nic není, jen se hrozně divili, proč křičím, aby mi zavolali sanitku. Strašně to bolelo, noha byla na opačnou stranu, než měla být.
A jak se ty výzvy proměnily do dneška? Pokud dobře počítám, tak ta tokijská olympiáda byla těsně předtím, než se vám narodil Jonášek.
Přesně tak, nejdřív jsme se kvalifikovali a já současně zjistila, že jsem těhotná. Nicméně hned v roce 2020 přišel covid…
Moment, takže jak to bylo s tou olympiádou?
Kvalifikovali jsem se s týmem, ale protože byla olympiáda o rok odložena a já byla v té době už šťastnou maminkou , byla naděje že se přece jen budu moct zúčastnit… Nicméně sladit mateřství s vrcholovou přípravou na olympiádu se mi už nepovedlo tak, jak bych si přála – jsem perfekcionista (smích) –, a tak jsem se rozhodla dát naplno přednost rodině.
Mrzelo vás to hodně?
Ono to celé bylo trochu komplikovanější… V mém okolí si už nikdo nemyslel, že bych založila rodinu, sport pro mě byl prostě na prvním místě. V tu dobu jsem s tehdejším přítelem žila dvanáct let na Slovensku a právě jsem se se svojí sponzorkou přesouvala zpět do Čech, přítel zůstal tam. A já si řekla, že je nejvhodnější čas to nějak rozseknout, a tak trochu jsem bouchla do stolu, ať se přítel rozhodne, jestli půjde s námi do Čech, nebo se vydáme každý svou cestou. Nakonec došlo na to druhé. Takže jsem si u Mladé Boleslavi koupila na hypotéku malý domeček, ne moc daleko od jezdeckého areálu v Paceřicích na Liberecku, kde jsem působila. Ale osud to zařídil jinak… Potkala jsem svého současného manžela a po pár měsících jsem otěhotněla. Pak to nabralo obrátky – prodala jsem svůj domek, koupili jsme společný pod Ještědem, vzali jsme se a narodil se nám Jonášek… Samozřejmě mě ta olympiáda mrzela, ale přišly nové hodnoty.
Máte svůj rituál, jak se naladit, aby na vás kůň dobře reagoval?
Rituál bych neřekla, ale snažím se vždycky, když jdu ke koním, ať už v rámci manažování mládežnické reprezentace, nebo sama jezdit, nepoužívat mobil a další vnější vlivy. Ten čas, kdy jsem s koněm, se snažím trávit skutečně s ním, vnímat jeho potřeby, jeho pohyby. Protože je to o těch maličkostech. Dnes to základní ježdění a péči zvládne spousta lidí, rozdíl dělají právě maličkosti. A to zvládnete jen tím, že cokoli děláte, děláte na sto deset procent a plně se na to soustředíte. Samozřejmě v tomto sportu je to o to těžší, že nestačí jen kupříkladu vzít raketu a pak ji vrátit do futrálu. S koněm musíte nějak komunikovat a musíte ho znát, protože on vám neřekne, že ho bolí hlava, přeležel se nebo dnes nemá náladu. Vy to musíte cítit, když jste s ním, jinak ho přetáhnete a pak máte bohužel vystaráno, možná i navždy.
Poznáte, že kůň není v pohodě?
Ne pokaždé, ale snažím se. Každý kůň je jiný a to poznáte jen časem. Chce to zkušenosti, čím víc jich máte, tím lépe ty signály zachytíte, žádný návod na to neexistuje.
Prý jste si pořídila kamion…
Je to takový můj domov na cestách. Když naložíte koně na závody a jedete pět set nebo tisíc kilometrů, tak je fajn, že ten kamion má půlku pro koně a půl obytnou pro vás. Můžete mít s sebou věci, které potřebujete, nejste vázáni na hotely, je to váš dům na kolech. To pro mě bylo hrozně osvobozující. Tím, že jsem si po Jonáškově narození pořídila kamion, jsem se osamostatnila…
… čerstvá máma si místo kočárku koupila kamion?
Přesně tak (smích). Ale i právě z toho důvodu, aby malý s babičkou mohli jezdit se mnou a abychom měli soukromí a pohodlí. Jonášek je dobrodruh, tomu se to líbí.
A řídíte sama?
Ano a baví mě to. A protože pro koně je nejlepší – i z důvodu provozu nebo v létě teplot – jezdit přes noc, tak tou noční jízdou navíc ušetříte i hodinu dvě. Pro řidiče je ale jízda v noci dost náročná, když má pak přes den fungovat. Já si papíry na kamion udělala v pětadvaceti. Postupem času vás to vysiluje víc a víc, tak si hledáte někoho, kdo vám to odřídí a vy si tam dojedete svým pohodlným osobáčkem. Protože je to opravdu fyzicky i psychicky náročné a je to zodpovědnost, za zvířata, lidi i vlastní dítě. Takže kamion řídit umím, ale už jsem od toho, být hrdinka, upustila a raději si přijedu v pohodě se svým krásným Volvem XC90.
Coby ambasadorka Volva máte k dispozici plug-in hybridní verzi modelu XC90. Jak se vám s ní jezdí?
Úplně super a každý, koho jsem svezla, byl nadšený. Je to prostorné, silné auto, baví mě jezdit po městech tiše, bezemisně. S reprezentačním družstvem mládeže, co mám na starosti, hodně jezdíme po celé Evropě a to vše odřídím absolutně bez problémů na jeden zátah.
Kolik jste dala nejvíc?
1 200 kilometrů. Toto auto je vážně pohodlné, je to zábava.
Skokové závody jsou především o souladu a porozumění mezi jezdcem a koněm. Existuje kůň, na kterého nezapomenete?
Jsou to samozřejmě koně, s nimiž jsem se dostala do toho nejvyššího sportu. Pro mě bude asi největší srdeční záležitostí kůň Caleri, s tím jsme zvítězili v prvním Poháru národů 2014, poprvé jsme startovali při celosvětovém finále Poháru národu v Barceloně 2015 a kvalifikovali se do Super ligy Poháru národů v roce 2016 a dostali jsme se na olympiádu, což byly milníky českého jezdectví. Ty už vám nikdo nesebere a Caleri byl vždy u toho, byl mým partnerem, se kterým jsme toto vše absolvovali.
S Calerim jsme byli spojeni osudem. Potkala jsem ho v jeho čtyřech nebo pěti letech na Slovensku, pak se naše cesty rozešly. Caleri byl mezitím prodán, objel pár jezdců a v devíti letech ke mně zase přišel, aby zasáhl do historie českého jezdectví. Teď už je ve sportovním důchodu, je mu dvaadvacet.
Vedle fyzické zdatnosti je tento sport jistě i o psychice. Jak se trénuje psychika jezdce a jak lze pracovat s psychikou koně?
Jako ve všech sportech tu jsou mentální koučové. Já jejich služby využila jen jednou, ale samozřejmě někdy to může pomoct – pokud najdete někoho, komu plně důvěřujete. Ovšem je tu hodně tenký led mezi sebevědomím a ztrátou pokory a respektu vůči tomu, co děláme, zejména u dětí. Je třeba umět s tím velmi dobře pracovat.
A u těch zvířat je to to samé. Musíte dát koni najevo, že by s vámi měl spolupracovat, nastavit mu hranice a on je musí respektovat. Ale musíte je respektovat i vy. Nevybíjet si na koni špatnou náladu, váš vztek se na něj rychle přenese. A to by vám vrátil a nikdy s vámi už nespolupracoval. Koně vnímají křivdu úplně stejně jako lidé.
V dnešní uspěchané době je problém, když kůň nedostane čas se vyvinout. Jako byste po dítěti na základce chtěli středoškolské výkony. Tak to je někdy dnes vyžadováno po mladých koních a podle mě je to může zničit. Fyzické stránce při dnešní moderní veterině můžete nějak pomoct, ale zničenou psychiku už nenapravíte. Ta je ve vývoji a výcviku mladého koně strašně důležitá.
Mě celý život baví práce s mladými koňmi. Všechny koně, s nimiž jsem se dostala do vrcholového sportu, jsem si připravovala odmalička. To má společné i ta moje současná práce s mládeží.
Jak se připravuje mladý kůň? A je těžší vychovat mladého koně, nebo mladého jezdce?
U obou je to o konkrétním jedinci. Když máte talentovaného, chytrého mladého koně, tak se vám s ním pracuje nádherně. S dětmi je to stejné – když má dítě talent a je dobře vedené k hodnotám, když oba, kůň i jezdec, chtějí spolupracovat… A je důležitá podpora rodičů – to je také tenký led, někdy jsou rodiče příliš ambiciózní, jindy naopak málo a dítě od ježdění zrazují. Nevím, co je horší. Na prvním místě je ale to dítě; musí vědět, co dělá, a chtít to. K tomu patří i učit se prohrávat. Nemůžete v životě jenom vyhrávat. Čím déle budete jednička, o to víc bude bolet, až z toho spadnete.
Jak si v jezdeckém sportu stojí česká mládež v porovnání se zahraničím?
Můžu říct, že každý rok lépe a lépe. Určitě jsme schopni v týmových soutěžích vítězit. Na to, jak jsme malá země, třeba v porovnání s Německem, kde mají už i prochovaná plemena, mohou jezdit na vlastních chovech. Francie, Belgie, Holandsko, Německo, to jsou v tomto sportu velmoci, nicméně naše jezdectví jim určitě může konkurovat, jsme na vzestupu.
Půjde Jonášek ve vašich stopách? Kamionu se nebojí, jak jste říkala, ale jak je na tom s koňmi?
Poníka už máme (smích). Ale já doufám, že si vybere nějaký jiný sport – má rád gymnastiku, atletiku, občas hraje golf. I proto, že vím, co všechno se může stát a co všechno je tady potřeba, jezdectví znám až příliš do hloubky. Tak snad si vybere něco jiného. Jsem ta snící matka, která doufá, že to bude vše bezpečné, že kopnout do míče je pohoda a nejsou tam zákulisní boje… protože je to pro mě sport, který na rozdíl od jezdectví vidím jen zvenčí. Je mi jasné, že když si toto přečte někdo, kdo zná právě nějaký ten jiný sport, tak si řekne: Ježiš, to je káča (smích)… Ale když se Jonáš rozhodne, že chce jezdit na koni, tak i v tom ho podpořím na maximum. Jen ho nepovedu já, požádám někoho jiného. Stejně jako v jiných sportech – vlastní rodiče obvykle nejsou nejlepšími trenéry.
A bojí se koní?
Vůbec ne. Mazlí se, plete se pod kopyta, matka trne, držím ho za kapuci… Nemá žádné zábrany. Takový náš kaskadér.
Už jsme to předtím nakously – jak koně snášejí přejezdy? A máte zkušenost s volvem? Vezla jste někdy koně za devadesátkou?
Jednou. Ale podle mě má kůň zaručenu větší bezpečnost v kamionu. A je pro něj komfortní, má tlumení, vzduch… Z mé zkušenosti je pro koně snesitelná cesta do patnácti hodin. Musejí mít vodu, musejí se dělat zastávky, kontrolovat koně, dát jim něco do malého žaludku. Kůň má totiž složitější trávicí trakt než člověk – když něco sní, trvá to i několik desítek hodin, než se to dostane ven, a tím, že nedokáže zvracet, je zásadní nedávat mu nic, co by mu mohlo ublížit. Koliky jsou nejčastější příčinou úmrtí koní. A to je právě největší riziko dlouhých cest. Musíte se postarat, aby trávicí trakt koně zůstal neustále v pohybu, a mít pod kontrolou, co žere. Pak je pro něj i těch patnáct hodin na cestě bez problémů.
Jaké byly nejsilnější momenty ve vaší kariéře?
Světové jezdecké hry 2014 v Normandii ve Francii, to byl první jezdecký mítink, navíc s překonáním parkuru bez trestných bodů, to byl nezapomenutelný zážitek. Pak to byla vítězství v Pohárech národů v Budapešti, v Praze zvítězilo české družstvo (to jsem v týmu nebyla)… Dál to byly zlaté medaile z mistrovství republiky v seniorské kategorii. To bylo zajímavé tím, že jsem tam byla první ženou. V našem sportu totiž soutěží muži a ženy dohromady. A tenkrát se ještě mistrovství republiky uvádělo jako mistrovství republiky mužů a já mám zásluhu na tom, že se to vlastně od dob, kdy jsem tam začala jezdit, změnilo na mistrovství republiky seniorů, tedy pro obě pohlaví dohromady: zažádali jsme na jezdecké federaci a za pár let se to změnilo. To mi bylo asi dvacet… Když mi bylo 16, tak jsme poprvé startovali na mistrovství Evropy juniorů, pak seniorů, pak to byly ty Světové hry a pak už jsme se začali vážně pokoušet o kvalifikaci na olympiádu, což se napodruhé povedlo.
A vaše přání kudy dál v tomto sportu? Další meta?
Práce s mládeží mě naplňuje, takže bych si přála, aby to dál fungovalo. Aby se tento náš sport s mojí pomocí – ale i bez ní – dál rozvíjel. A aby se nezapomínalo, že to hlavní jsou v tomto sportu zvířata. Kůň není jen sportovní náčiní. Tak se to někdy děje, když chybí empatie a entusiasmus pro sport. Bez vzájemného vztahu mezi člověkem a koněm to nejde. A samozřejmě kdyby se mi povedla olympiáda, bude to hezký, ale není to moje životní priorita. Už to trochu nechávám plynout – pokud potkám koně, se kterým by to mohlo klapnout, tak pro to určitě udělám maximum. A když ne, tak se svět nezboří.
Takže část z těch dlouhých cest vede na vaše závody a část v roli trenérky s mladou reprezentací. To se moc nezastavíte…
Jsem zkrátka pořád na závodech (smích). Navíc čtyřikrát do roka se jedou domácí závody, ty taky vyžadují přípravu. K tomu mám klienty, které trénuji, ti nejsou v reprezentaci, ale jsou to sportovci na jiné úrovni, takže s těmi jezdím zase na další závody..
Jak to jde dohromady s rolí mámy?
Velmi těžce. Buď hlídá babička, nebo je Jonášek se mnou na závodech. A když jsem doma, snažím se mu dát maximum. Teď v zimních měsících jsem tady a víkendy se snažíme trávit společně. I proto jsem se v práci naučila říkat ne a rodina je pro mě na prvním místě.
Když vydáváte takové množství energie, co vás dobíjí?
Dobíjí mě právě ježdění, proto mám stále koně, protože to miluju. To si říkám, že kvůli tomu to všechno dělám. A motivují mě i úspěchy mých svěřenců. Když se to po vší té dřině a úsilí povede a vidíte nadšení těch dětí, tak je to to nejhezčí.
Ptala se a fotila Petra Doležalová, další foto z archivu Zuzany Janatové.
ZUZANA JANATOVÁ se jezdectví věnuje od dvanácti let. Je držitelkou pěti zlatých medailí z mistrovství republiky. Nechyběla u žádného z důležitých milníků našeho novodobého jezdectví. Účastnila se Světových jezdeckých her 2014 ve francouzském Caen a mistrovství Evropy v letech 2015, 2017 a 2019. Zvítězila s českým týmem v Poháru národů v Linci a Budapešti. Kvalifikovala se do Super League Poháru národů a v roce 2019 pak na olympijské hry v Tokiu. Kariéru vrcholové sportovkyně přerušila kvůli mateřství a v létě roku 2020 se stala šťastnou maminkou syna Jonáše. Od roku 2021 předává své zkušenosti mladým talentům. Je trenérkou a manažerkou Národního reprezentačního týmu jezdců v kategorii dětí, juniorů a mladých jezdců, znovu se také stále více věnuje přípravě mladých koní pro vrcholné sportovní podniky.