Žena za oponou Českého lva

Rozhovor s výkonnou ředitelkou České televizní a filmové akademie Terezou Malou Rychnovskou

Ikona času doba čtení 14 min

Prestižní ceny České televizní a filmové akademie Český lev oslavily letos významné jubileum. Nominované filmy byly jako obvykle známy dopředu, stejně jako jejich tvůrci. Kdo ale stojí na druhé straně, řekněme za oponou či v zákulisí slavnostního pódia? Jak vidí současnost, ale i budoucnost českého filmu žena, díky jejímuž úsilí Český lev neztrácí svoji sílu být rok co rok důstojným králem naší kinematografie?

Tereza Malá Rychnovská působí jako výkonná ředitelka České televizní a filmové akademie od roku 2013 a spolu se svým týmem organizuje udílení prestižních filmových cen Český lev. Vedle toho se coby koordinátorka protokolu podílí také na MFF Karlovy Vary a na pozici producentky působí i v rámci slavnostního udílení literárních cen Magnesia Litera. Profesi začínala jako tlumočnice pro Národní divadlo a Státní operu Praha. Pracovala také jako vedoucí odboru propagace Národního divadla, produkční marketingu a komunikace české účasti na Všeobecné světové výstavě Expo 2010 v Šanghaji nebo coby manažerka hudebního programu na Pražském hradě. Tereza Malá Rychnovská dosáhla řady významných pracovních pozic. Za největší životní výzvu přesto považuje roli maminky tří dětí.

Co vás přivedlo do světa filmu? Z vašeho zapojení v kulturním dění, od divadla přes film po literaturu, a k tomu stálé role mámy tří dětí… Tuším, že je pro vás práce i zdrojem energie. 

V oblasti kultury se pohybuji už strašně dlouho a byla to vlastně náhoda, protože jsem vystudovala úplně něco jiného, anglistiku a amerikanistiku a obecnou lingvistiku. Pak jsem se jednou přes kamarády dostala k natáčení a bylo hotovo… I když předtím jsem pracovala v divadle a dá se říct, že tam už jsem ke světu umění přičichla.

„V kanceláři jsme tři a celkově je nás v tom nejužším realizačním týmu šest žen… Holky jsou báječné, už to spolu takto zvládáme několik let.“

To vám bylo kolik?

Kolem devatenácti dvaceti, vlastně už při vysoké škole jsem začala tlumočit v Národním divadle zahraničním umělcům a tvůrcům, často režisérům, operním sólistům. A pak jsem se ocitla na natáčení, jako produkční u reklam, později jsem se zase úplnou náhodou dostala k tomu, že jsem začala pracovat na karlovarském festivalu… Před mateřskou s prvním dítětem jsem pak vedla propagaci Národního divadla. V kultuře jsem zůstala vlastně pořád, po zkušenosti na Expu 2010 jsem začala organizovat koncerty pro Pražský hrad. Odešla jsem, když nastoupil Miloš Zeman, a to mě ­– zase úplnou náhodou – oslovili z České televizní a filmové akademie a nabídli mi tohle místo.

Podezření a dvě sošky: jedna v kategorii „Nejlepší film nebo minisérie“, druhá pro nejlepší herečku v hlavní roli – Kláru Melíškovou.

Nasbírala jste obrovské zkušenosti. Co podle vás nesmí chybět výjimečnému filmu?

Za mě to jsou emoce. Film se vás musí nějak dotknout, až už pozitivně, nebo negativně. Musí vás zaujmout tak, abyste s jeho hrdiny anebo s tím příběhem jakoby šla. Musí vás vtáhnout do děje a může to být jak obsahová věc, tak vizuální, formální, ale prostě tam musí být něco, co vás zasáhne. 

Jaký příběh vás vloni nejvíce zaujal nebo překvapil?

Mně se moc líbil snímek Oběť – film o matce, která se musí postavit k něčemu, co se stane jejímu dítěti. Je to příběh o tom, jak se porovnáte s vlastním svědomím, s mateřstvím, jestli svému dítěti pomůžete, nepomůžete a jak se potom postavíte sama před sebe do zrcadla… Pro mě jako matku tří dětí to byl velmi silný příběh.

Snímek Oběť. „Film o matce, která se musí postavit k něčemu, co se stane jejímu dítěti. Pro mě jako matku tří dětí to byl velmi silný příběh.“

Český film je dost specifický. Čeho si na domácí scéně nejvíce vážíte?

Neustále mě překvapuje, kolik filmů se tady zvládne natočit. Domácí kinematografie je pořád ohromně silná a filmů vzniká mnoho. A ať už si o kvalitě některých z nich myslíme, co chceme, je skvělé, že je u nás tolik šikovných filmařů a hlavně že má český film opravdu diváka. Češi chodí na české filmy a to je dobře, český film i původní televizní tvorba pořád táhnou.

Nominované tvůrce přiváželo k červenému koberci do Rudolfina již sedmým rokem Volvo XC90 a další modely švédské automobilky.

Jaké filmy máte ráda vy? Co je pro vás, když jdete z kina, důležité, aby vám to dalo?

Budu se opakovat, ale je to emoce. Já jsem schopná brečet i u reklamy. Mimochodem, jednu reklamu právě na Volvo používám jako takový test, kdo je na tom jak emočně. Je to ta reklama s holčičkou – když jsem ji viděla poprvé, bylo mému nejmladšímu dítěti jen pár týdnů a já u té reklamy dostala usedavý – hormony podpořený – záchvat pláče. Od té doby u ní testuji emoce ostatních. Funguje to: citlivější osoby se buď rozbrečí, nebo se jich to aspoň viditelně dotkne.

Cenu za nejlepšího herce v hlavní roli, nejlepší scénář a nejlepší hudbu doplnila ještě nestatutární cena za nejlepší filmový plakát. Tak uspělo psychologické mysteriózní drama režiséra Vojtěcha Maška Arvéd.

Je pravda, že Volvo u reklam, ale třeba i videoklipů klade na emoce velký důraz. A když nějaké volvo „účinkuje“ ve filmu, tak je také voleno k dokreslení charakteru nebo právě posílení nějakého dojmu. Mimochodem, Volvo je dlouholetým partnerem Českého lva. Existuje spojitost, podle čeho si vybíráte partnery?

Řekla bych, že se obecně snažíme spojovat s tím nejlepším z různých oborů. Ať už jsou to partneři mediální, nebo další. Mně osobně, i když žádné zatím nemám, se volva vždycky líbila. A je zajímavé, že většina mých kamarádů od filmu má volvo, tak mi to přijde tak nějak synergické.

Cenu pro nejlepší herečku ve vedlejší roli si za snímek Buko odnesla Martha Issová.

Jaké byly některé z těch nejpamátnějších momentů z minulých ročníků? Co ve vás zanechalo nejhlubší stopu?

Teď jsme měli dva velmi těžké ročníky, samozřejmě. Bylo to opravdu náročné, změny na poslední chvíli, stres… Ale na adrenalin jsem zvyklá a zpětně jsem ráda za rozhodnutí, která jsme udělali. Myslím, že loňské rychlé rozhodnutí o změně podoby ceremoniálu s ohledem na invazi na Ukrajině bylo správné. Ale v tu chvíli to samozřejmě ne každý chápal, situace byla velmi čerstvá a bylo to náročné pro celý tvůrčí i organizační tým. Včetně moderujícího Jirky Havelky, protože jsme celý scénář společně přepsali během pár dní. To je něco, na co opravdu nezapomenete. Stejně jako na covidový ročník. 

Jinak ale mám ráda emoce v sále, když vidíte to nadšení nejen diváků, ale i nominovaných hostů, kteří ocenění přejí svým kolegům a podobně. A asi nejemotivnější moment pro mne dosud byl, když na pódiu hrála jako součást kapely Jenovéfa Boková, zároveň nominovaná, a v tu chvíli ještě nevěděla, že získá Lva. Myslela si, že bych jí to řekla předem, že bych ji na tu situaci připravila. Ale to já nikdy nedělám, takže jsme jen vtipkovaly, jak by se postupovalo, kdyby vyhrála… a ona najednou opravdu musela odložit housle, rychle si převzít cenu a absolvovat „vítězné kolečko“… Bylo to dojemné i zábavné zároveň. 

Ohlédnutí za třemi dekádami ocenění Český lev umocnila volba předávajících, jimiž byli letos jednotliví moderátoři předchozích ročníků.

Jak často se po takhle dlouhé době zkušeností stane, že se trefíte v odhadu vítěze?

Řekla bych, že se moje odhady dost často potkávají s tím, jak nominace i výsledky dopadají. Někdy si to přejete trochu jinak, ale opravdu se trefím docela často.

Jakým způsobem volíte scénář a téma slavnostního vyhlášení? Co je podle vás nejzásadnější pro jeho úspěch? 

Nejdůležitější je osoba moderátora a dobře vybraní předávající, zvolený koncept večera. Samotný večer je dost daný, máte 21 kategorií, takže je to nahuštěné, dlouhé. Kdo zvítězí a jak budou vypadat děkovné řeči, to neovlivníte. Proto je moderátor hrozně důležitý – je to někdo, kdo večeru dá tvář, a buď se s ním diváci ztotožní, nebo ne. S Jirkou Havelkou, který moderoval České lvy už loni, spolupracuju dlouho, deset let jsme spolu dělali Magnesii Literu, je to neuvěřitelně inspirativní, chytrý, vtipný, člověk. Po covidových ročnících a i po tom loňském bylo letos skvělé, že jsme mohli zorganizovat ročník bez všech těch omezení.

Jubilejní galavečer moderoval režisér a herec Jiří Havelka.

Co jsou podle vás největší výzvy, kterým dneska filmová tvorba čelí?

Já myslím, že v první řadě financování a pak kinodistribuce. Tam je určitě znát odliv diváků z kin. Otázka je, jestli se to vůbec podaří dostat zpátky před covidovou éru, kdy byla návštěvnost českých kin výborná, nebo jestli film půjde trošku jinými distribučními kanály. Navíc se zkracují i jednotlivá okna, na jak dlouho je film v kinech, kdy jde potom třeba do televize, kdy jde online apod. Dřív byly ty prodlevy větší, teď se celý ten distribuční balík zkracuje. Dřív byl film v kinech třeba i měsíce, teď je to o týdnech. A zaujmout musí hned první víkend. Filmový trh je teď mnohem dravější, proto je tím pádem daleko potřebnější právě finanční podpora – třeba Státního fondu kinematografie, který podpoří filmy, které v kinech nemají takovou šanci, ale jsou zase zajímavé a důležité něčím jiným. 

Co je podle vás nejdůležitější, na co by měli filmaři v dnešní době pamatovat? Už jsme zmínili emoce… 

Především na diváka, tvůrce by neměl dělat film jenom pro sebe. A stává se to, že film zůstane divákem nepochopený. Je těžké to nějak zobecnit, ale řekla bych, že divák je zásadní. Aby film někdo viděl a aby mu někdo rozuměl, musíte vědět, pro koho ho točíte. 

Nejvíce sošek Českého lva (6) si letos odnesli tvůrci výpravného životopisného snímku o životě hudebního skladatele Josefa Myslivečka Il Boemo.

A co by si měli diváci především odnést z filmů, které sledují ve výběru Českého lva? A jak dalece potom pomáhá to, že film byl nominován, nebo dokonce vyhrál, právě v další návštěvnosti a distribuci?

Český lev je obecně o propagaci českého filmu. Tím, že hlasují filmoví profesionálové, dávají nominovaným a oceněným filmům určitý punc kvality. Je to pro diváka jakýsi předvýběr, co je z pohledu filmařů to nejlepší v daném roce. Třeba u literatury to tak funguje: když kniha získá cenu Magnesia Litera nebo aspoň nominaci na ni, raketově jí vzrostou prodeje. Knižní trh je opravdu obrovský a prestižní ocenění čtenáři výrazně pomůže v orientaci. U filmu to funguje podobně. Ne že by se lidé hned znova nahrnuli do kin, ale pomůže to tomu filmu ve sledovanosti v televizi nebo na streamovacích platformách. A samozřejmě také třeba v cestě na festivaly, protože už má nálepku národní ceny.

Martha Issová ve snímku Alice Nellis Buko.

Uspět doma je asi nejtěžší…

Ano, ale myslím si, že český divák má rád český film. Návštěvnost českých filmů je oběcně velmi dobrá. A Český lev konkrétnímu filmu a jeho tvůrcům, doufejme, dál na té cestě alespoň trošku pomůže.

Od roku 2013 zastáváte pozici ředitelky, prozradíte, co všechno spadá do vaší pracovní náplně?

To je asi dlouhý výčet – od chodu Akademie jako takové, což není jen hlasovaní, to je až výsledek. Ale musíme akademikům zajistit filmy ke zhlédnutí,  je tu velké množství informací, které se musejí zpracovat, celoroční jednání s producenty…  Pak organizace celého slavnostního večera, což si v malém týmu děláme sami. Já řeším i marketing, fundraising, granty, smlouvy, partnery a s kreativním týmem řeším samotnou podobu slavnostního večera… Samozřejmě když jde o nějaká zásadní rozhodnutí, změny, tak nad sebou mám tříčlenný výkonný výbor prezidia a prezidium. Prezidium mimo jiné rozhoduje o věcech, které se týkají statutu – to, jaké ceny se předávají, podle jakých kritérií atd. 

Zběsilá adrenalinová jízda plná rapu a drog, natočená výhradně na iPhone, to je BANGER režiséra Adama Sedláka. Snímek na galavečeru získal dva České lvy.

Teď jste chystali ohlédnutí za celých těch 30 let zpátky. Co byla největší výzva, které musel Český lev čelit?

Letos byla největší výzva dát ten večer dohromady po finanční stránce. Tak je to teď se vším, ale jak to udělat pro jubilejní ročník? Myslím ale, že se to podařilo. A pak jsou takové menší, ale nečekané výzvy – když si třeba něco domluvíte půl roku dopředu, co pak ve finále neklapne a vy musíte v rámci scénáře něco narychlo měnit. Nebo vám někdo onemocní. Letos jsem měla pocit, že snad každý den přichází nějaká jobovka a musím řešit, co jsem vůbec nečekala. Prostě takový krizový management trochu. Ale nebyla jsem na to úplně sama.

Tereza Malá Rychnovská a její „ holčičí“ realizační tým.

Máte svůj stálý tým?  

My jsme v podstatě tři v kanceláři, to nejužší jádro. Takový holčičí tým v mužském světě, protože třeba když si vezmete prezidium, tak to je čtrnáct mužů a jen jedna žena. A ještě máme tři další strategické spolupracovnice, takže mi pomáhá pět skvělých žen v tom nejužším týmu a pak se nabaluje mnoho dalších. Ale to nejužší jádro je stabilní, holky jsou báječné, už to spolu takto zvládáme několik let.

A co vaše děti, jak sledují Českého lva a vaši práci na něm? Chtěli by taky tvořit nebo to řídit?

Prostřední dceři je šestnáct, ta podle mě k tomu inklinuje nejvíc. Ona a nejstarší syn (18) nám chodí na slavnostní večer pomáhat. Nejmladší dceři je pět a ta si zatím doma na Akademii hraje s plyšáky. Předstírá, že volá Kryštof z Akademie, vytváří příběhy, co se stalo, má hodně bujnou představivost.

Volvo Cars Czech Republic dlouhodobě spolupracuje s Českou filmovou a televizní akademií, jež vyhlašuje a udílí prestižní tvůrčí ceny Český lev, coby partner večera a generální dopravce.

A chtějí jít děti ve vašich stopách?

Syn určitě ne, ten studuje stavárnu a chtěl by jít na architekturu, do toho vesluje, ten má jasný směr. Asi by to bavilo starší z dcer, která je teď na gymnáziu. A ta nejmladší má zatím tu vlastní plyšovou Akademii.

Máte nějakou představu, kam by se měl Český lev ubírat dál?

Podle mě je strašně důležité, aby neustále reagoval na to, jak se kinematografie – nebo lépe audiovize – vyvíjí. Doufám, že se nám to zatím daří. Ten samotný slavnostní večer je erelativně konzervativní a myslím si, že by svým způsobem konzervativní a důstojný měl zůstat. Ale spíš jde o to, reagovat na to, kam se filmová tvorba posouvá. To znamená, abychom byli schopni oceňovat to, co se v kinematografii aktuálně děje. A o to se snažíme, měníme a přidáváme kategorie, například televizní tvorbu, krátký a animovaný film, zahrnujeme i tvorbu, která vzniká pro internet. Myslím, že tohle je hrozně důležité, aby se z Českého lva nestal skanzen, který se nikam neposouvá.

Volvo se připojuje ke gratulaci novým držitelům křišťálových sošek a české filmové i televizní tvorbě přeje úspěšné vykročení do další dekády.

Ptala se a fotila Petra Doležalová, další snímky doplnil archiv Lenky Hatašové a ČFTA.