doba čtení 7 min
O tom, čím nás může inspirovat historie, o vztahu člověka ke krajině a jaké máme vyhlídky, může hodně říct přední český egyptolog, profesor Miroslav Bárta. A tak naše další cesta vedla na pražskou Kampu.
Během května a června tu probíhala ojedinělá výstava Voda a civilizace, jíž byl profesor Bárta spoluautorem a kurátorem. Fotografie pod širým nebem z celého světa i České republiky prezentovaly nejen neuvážené hospodaření, ale také velké povodně, nejstarší závlahové kanály v Izraeli, dopady plastů na život v oceánech i zprávy o první masové migraci související s vodou.
Jak se do krajiny volá…
Příběh vody a aktuální otázky sucha i záplav vyvolávají velký zájem návštěvníků i politiků. Miroslav Bárta je optimista, ale zdůrazňuje, že je třeba přehodnotit náš vztah k vodě i ke krajině.
„Nikdo za nás osud světa nevyřeší, záleží na jednání každého člověka a fungování občanské společnosti. Měli bychom se k Zemi chovat tak, abychom ji dalším generacím předali ve stejném, nebo ideálně lepším stavu.“
To je podle něj úloha nejen elit, politických, vědeckých, byznysových, ale i většiny lidí, protože nikdo z nás nemůže existovat bez vody. Média by podle něj měla inspirovat a rozumně vysvětlovat, jaké jsou dlouhodobé problémy, aby lidé nerezignovali, ale aby jim došlo, že se to dá řešit.
Stromy moudrých mužů
„Jedno staré řecké moudro praví, že velké země nebo civilizace se poznají podle toho, když staří muži sázejí stromy, o nichž vědí, že v jejich stínu už nebudou odpočívat. Musíme si říct, čeho chceme v klimatu a krajině dosáhnout dlouhodobě, a každý den udělat kousek.“
Už proto, že žijeme v antropocénu, v době, která je v dějinách planety ojedinělá. Člověk tím, že je a kolik ho je, přetváří Zemi. Ale úlohou vědy je najít způsob, jak být přírodě přiměřenou zátěží. Podle Miroslava Bárty je důležité krajině vracet paměť.
„Každá krajina se nějak utvářela, všechno je vzájemně propojeno. V posledních desetiletích jsme se ji snažili násilně přetvářet tak, aby nám sloužila. To není správný koncept, chybí symbióza.“
Měli bychom její paměť oživovat, navrátit jí třeba její schopnost absorbovat vláhu. Narovnali jsme toky, minimalizovali přirozené záplavové oblasti, vybetonovali koryta, to všechno je něco, co snižuje schopnost krajiny existovat a současně to znesnadňuje naši existenci, upozorňuje ředitel Českého egyptologického ústavu.
Jak tedy dál?
Podle Bárty musíme o krajině přemýšlet, jak funguje, co potřebuje. A co potřebují naopak lidé, protože na druhou stranu nemůžeme obětovat lidstvo ve prospěch přírody. Zdůrazňuje, že je třeba být citlivý ke konkrétnímu prostředí a respektovat limitovanost zdrojů. I proto vnímá jako důležité propojit komunikaci různých oborů, vědců, politiků a lidí z praxe.
„Není namístě děsit veřejnost, je potřeba vysvětlovat. A využívat technologie nikoli k informacím, ale k poznání, v tom je rozdíl.“
„Naše civilizace bude stát a padat s objektivně výhodnými zdroji energie. Kdysi to byla pára, pak uhlí, později jádro, dnes se snažíme získávat energii ze slunce, větru, slapových jevů… Velkou roli při tom hrají výzkum a věda, která přichází s novými způsoby získávání energie, ale i novými technologickými možnostmi – abychom ji uměli uskladnit, to je jedna z největších technologických výzev naší doby.“ Právě o tom bude chystané pokračování (2021) výstavy na Kampě, které ponese název Civilizace a energie.
Další připravovaná výstava prof. Bárty Civilizace a energie představí toto pradávné propojení z pohledu historie, přírody i vědy a nastíní její budoucí možnosti a výzvy.
U nových technologií je však třeba zvolit správné načasování – aby daný pokrok přišel v době, kdy lidé uvidí, že to skutečně pomáhá, zdůrazňuje ještě profesor Bárta. A varuje před pohodlím, které by nemělo zvítězit nad rozumným a dlouhodobě prospěšným řešením, i když si to my sami už možná neužijeme.
Příklady (civilizací) táhnou
Problémy, kterých se dnes obáváme, se mohou jevit odlišně při pohledu z historické perspektivy. I přírodní prostředí se mění v čase, někdy je víc teplo a sucho, jindy víc prší. Příkladem tzv. Bondových událostí, kdy se klima jednou za tisíc dvě stě až čtyři sta let skokově mění, je třeba Sahara. Tam na dnešních vyschlých pláních před osmi tisíci let bujela savana se svou typickou vegetací i faunou a v důsledku migrace místních populací lovců a chovatelů dobytka se v údolí Nilu zrodila staroegyptská civilizace…
V perspektivě dlouhých časových řad pak názorněji vidíme, že přírodní prostředí se zkrátka mění a lidé se ve shodě s tím po Zemi přeskupují, upozorňuje český egyptolog. A nabízí další příklad: obyvatelé amazonského deštného pralesa mají ve své kolektivní paměti dodnes uchováno, že jejich předkové žili v savaně a prales „dostali jako trest od Bohů“. A tak nezbylo než naučit se s ním žít, lovit novým způsobem a přizpůsobit se vývoji klimatu. Spolu s tím se vyvíjí i lidské poznání…
„Když se člověk bude chovat zodpovědně a uvědomovat si, že je součástí něčeho, co ho přesahuje, má vždycky šanci, že bude jeho kultura pokračovat. Je to jenom na nás.“
I o tom bude chystaný film Příběh civilizace, založený právě na teoriích a výzkumu Miroslava Bárty, který vzniká ve spolupráci s Volvem.
[Pokračování si přečtěte zde]
Celou cestu Petry Doležalové za poznáváním minulosti i budoucnosti krajiny, kterou zachytila slovem i obrazem a doplnila snímky z Volvo Cars, najdete v posledním čísle Volvo magazínu.