doba čtení 12 min
Vodami profesionálního sportu proplouvá golfistka Klára Spilková úspěšně už 12 let. V úzkém týmu, jenž ji doprovází na golfová hřiště, je mezi nejbližšími partnery i Volvo. O tom, jak zvládá korigovat svou vnitřní střelku a nést svěřenou důvěru, jsme si s Klárou povídali v Berouně, našem novém domovském hřišti.
Jaká jsi kapitánka?
Doufám, že dobrá… (smích) Snažím se kormidlem točit směrem, kterým míří moje srdce. I když to tak na první pohled třeba někdy nevypadá, poslouchám svůj vnitřní kompas.
A kam teď míří jeho střelka?
Ukazuje mi žít tady a teď, víc než dřív. Oddat se tomu.
Kapitán nese velkou zodpovědnost za všechny členy, kteří mu svěřili důvěru. Jak ses s touto zodpovědností sžila?
Věřím, že všichni, kdo jsou na mojí lodi se mnou, vnímají nastavený směr stejně. Občas musíme samozřejmě někoho vysadit, jindy doplnit posádku nebo palivo…
Které své schopnosti jsi během dlouhé cesty v bouři nejvíc ocenila a které ti kormidlování ztěžovaly?
Pomáhá mi vrozená vytrvalost, i když mi občas chybí trpělivost… Od té doby, co jsem v Americe, se ale učím všechno víc přijímat. Když jsem byla mladší, nad řadou věcí jsem nepřemýšlela. Včetně svého těla – prostě jsem jela spoustu hodin v kuse. Bylo nemyslitelné v krizovém okamžiku udělat krok zpět, odstoupit. Bála jsem se, že zklamu…
Teď už se víc vnímám a dokážu si říct, že to kolo nemusím dohrát, když se necítím dobře. Život profesionálního sportovce je náročný, stále se vystavuji zátěži a námaze fyzické i mentální. Musela jsem proto hledat nějaký balanc a zjistit, kde mám hranici.
A už jsi někdy chtěla opustit loď?
Jasně (smích)… ale jak říkám, už je pro mě jednodušší to všechno kolem přijímat.
Máš nějaký svůj denní rituál a zvyky, které ti pomáhají? I ty, kterými samu sebe trénuješ?
Už dva roky se snažím o cílené uvědomování si hodnot. Když mám třeba pět minut, tak si stoupnu, nacítím se a udělám krok do hodnot, které bych si přála. To často děláme s mým mentálním koučem Petrem Řehákem. K těm stálým hodnotám patří radost, láska, lehkost v některých věcech, důvěra. Na hřišti jsou ta přání specifičtější – jako přesnost nebo hra pod par, postup do finálového kola. A to si pak píšu i do své golfové knížky. To je taková moje bible, se kterou chodím na hřiště.
Takový tvůj kapitánský deník…
Přesně (smích). Když si ty hodnoty zapíšeš, tak je máš stále s sebou. K obrázku konkrétní jamky si zapisuji vzdálenosti, strategie apod. Je to taková lodní mapa hřiště.
Která jamka byla zatím nejtěžší?
Obvykle to bývá ta poslední, když vyhrávám turnaj – u osmnácté jamky vedu jen o jednu ránu a před sebou poslední úder, tak to napětí, abych to nepokazila. Nebo třeba čtvrtý rok na LET jsem měla hodně špatný a na posledním turnaji jsem měla dvoumetrový pat z kopce dolů… Je tak na padesát procent, že ho člověk dá. A šlo zrovna o to, abych obhájila kartu na příští rok a nemusela hrát kvalifikaci… Některé jamky si doteď pamatuju. U žádné samozřejmě nešlo o život, je to jen hra, ale v danou chvíli to pro mě znamenalo hodně. Vlastně všechno.
Co pro tebe v životě znamená úspěch?
To se taky postupem času mění. Dřív to byly medaile, dnes už hlavně dělat to, co mě naplňuje. Třeba charitativní turnaje. Ty jsme dělali vždycky, ale teď je vnímám intenzivněji, je to pro mě důležitější. Můžu se podílet na něčem, co pomůže. Jako třeba teď na turnaji Dobrogolf – Dobré místo pro život v Olomouci. Odehrál se již 12. ročník. Každý rok se zvolí konkrétní rodina, na kterou se vybírají peníze.
A samozřejmě je skvělé, že jsem mohla dvanáct let reprezentovat nějaký sport na vysoké úrovni a přiblížit golf lidem, kteří jej třeba neznají nebo o něm moc nevědí. To mi vždycky dělá radost, když mi pak lidé říkají: Víš, my si chodíme zahrát golf a je to super.
Dnes je pro mě úspěch samotná cesta, ne cíl. Být schopna dělat věci s radostí, ráno se vzbudit a těšit se na ten den, mít kolem sebe skvělé lidi. A být zdravá, mentálně i fyzicky, protože když to není, je těžší svoje cíle plnit…
Ty občas bereš s sebou na green malé golfisty, že?
Loni jsme s kamarádkou Evou Koželuhovou pořádali třídenní tréninkový kempink, to mě moc baví.
Které své zkušenosti dětem předáváš? Co je podle tebe důležité, aby se dozvěděly?
Hlavně základy, kterých se potřebují držet, aby na nich mohly dál stavět… Jako malá jsem trávila na golfu strašně moc času, i to přineslo ten úspěch. Takže to říkám i těm dětem a neberu si servítky: Jestli chcete být dobří, musíte chodit na tréninky. Taky mít k sobě trenéra, ke kterému budete mít důvěru. Protože právě důvěra dělá dobré výsledky. V trenéra i v sebe sama. A být trpěliví – a když se to nepovede, nevěšet hlavu. Vždycky záleží na výsledku – ale nesmí to člověka úplně rozložit.
Které schopnosti jsou podle tebe spojeny s úspěchem? A co pro tebe znamená neúspěch?
Drajv, mít jasnou vizi, vědět, kam směřuji, vnitřní síla. Vděčnost. Mít z toho radost. Vytrvalost – úspěch nepřijde přes noc. Každá zkušenost má smysl, formuje mě pro další cestu.
A neúspěch? Když samu sebe dávám dolů, když si hážu klacky pod nohy. Pak si za neúspěch můžu sama.
Dobrá hra je i o schopnosti totální koncentrace, což je vlastně meditace. Daří se ti?
Na hřišti je soustředění stoprocentní, ale už na tréninku se snažím do toho soustředění dostat. Dát všechny rušivé věci na stranu a koncentrovat se jen na přípravu.
Které ze svých zkušeností a jakým způsobem chceš využít v budoucnu?
Samozřejmě bych ráda využila a předala dál zkušenosti z golfu. Já jsem vlastně, snad s výjimkou Zuzany Mašínové, která se dostala na LET dva roky přede mnou, neměla nikoho, koho bych se mohla chytnout. Když už je někdo před tebou, tak už víš, že je to možné. Teď mě baví předávat zkušenosti dál.
Máš nějakou metu, za níž už bys viděla změnu?
Už trochu cítím určitý vnitřní přerod. Samozřejmě opravdu skončit, to je zásadní věc, podle mě to ještě chvíli potrvá. Ale už necítím ten původní tlak, dokážu si představit, že dřív nebo později skončím. Zřejmě i můj partnerský vztah to napětí z konce kariéry uvolnil… Rozhodně budu cestovat, miluju kočovný život.
Jaké to vlastně je, vracet se do Čech? Co je pro tebe „doma“?
Já mám takové nastavení, že kamkoli přijedu, jsem schopna brát to tam jako „doma“. V každém hotelu třeba se to snažím udělat si to „hezký“. Ale domovy teď vnímám, že mám dva. V Praze a na Floridě. Tady teď ale bývám málo a musím přitom stihnout spoustu věcí, mám závazky vůči partnerům, je potřeba dělat fotky, videa na sociální sítě…
Které vlastnosti musí mít podle tebe profesionální sportovkyně, aby uspěla?
Vnitřní sílu, důvěru v sebe sama, motivaci, ale najít v tom rovnováhu. Je rozdíl být profesionál dva tři roky – a třicet jako třeba Federer. A udržet se na té úrovni. My máme sezonu od ledna do listopadu, někdy do prosince. Nemáme půlroční pauzu. Když si dám volno, tak třeba v zimě na pět týdnů, když se to povede, ale jinak jsem stále v tom. Takže třeba i delší nemoc je problém, protože se pak těžko vrací. Ted se mnou byla na tour máma a nevěřila vlastním očím, jak je to náročné. Každý týden někde jinde, pořád balím, do toho musím být neustále ready fyzicky i mentálně, trénovat, dřít, všechno to skloubit. Je to dost kočovný život. Naštěstí aspoň dobře spím.
Jak se změnil svět golfu za dobu, kdy jsi ho začala brát vážně?
To mi bylo osm, to už je hodně dávno… U nás vyrostla spousta krásných hřišť, máme víc profesionálních hráčů, mužů i žen. Velký milník byl návrat golfu mezi olympijské disciplíny. Jako by si tím konečně vybojoval místo mezi sporty – myslím tím v Evropě. Pro Američany je golf jejich kultura – jako basket nebo baseball. V Evropě a u nás si tuto pozici teprve buduje, má pořád nálepku snobského sportu. U nás jej potlačili komunisté, hřišť moc nebylo a golf byl jen pro vybrané. Před válkou tady pro něj byly lepší podmínky, třeba hřiště v Mariánských Lázních má téměř sto dvacet let…
Co ti daly poslední tři roky v USA?
Moc. Objevila jsem novou zemi a její kulturu. Měla jsem štěstí zažít být u lidí doma, bydlet u místních. V Americe žijí v komunitách, tam se cítí dobře a hodně pro danou komunitu dělají. A tady v té golfové komunitě otevírají pro hráče na tour svoje domy a ochotně dělají jakoukoli související dobročinnou činnost. U nás je pro takové akce těžké sehnat dobrovolníky. V Americe to chce dělat každý a přiletí klidně z jiného státu, hrdě nosí trička k dané akci a předhánějí se v tom, co kdo pro tu věc udělá. Amerika prostě nabízí spoustu krásných věcí, to bychom tu mohly být do večera. A je jen na tobě, jestli je chceš vidět a jestli je přijmeš.
Co ti tam naopak chybí?
Jídlo (smích)… Ne, určitě naše kultura, památky, takové ty procházky městem jako u nás. Tam je to dost rozdělené a někde hned vedle centra narazíš na gheto, tak tam prostě žijí. A chybí tam třeba přechody pro chodce, těžko se na některá místa dostat bezpečně pěšky…
Letitým parťákem je i Volvo, jak se vyvinul tento vztah pro tebe?
Spolupráce s Volvem je má srdeční záležitost, plujeme spolu už krásných 12 let. Vlastně tak dlouho, jak jsem na tour. Je zajímavé sledovat ten vývoj. Nejen motorizací a designu, ale třeba i v rámci udržitelnosti. Všichni postupujeme dopředu a to je hezké vidět. A přijde mi, že nejen že se posouváme společně, ale i shodným směrem.
Elektrifikace mění některé zažité zvyky řidičů. Jak se s těmito změnami vypořádáváš? Protože je stále hodně lidí, kteří nové věci včetně technologií odmítají a rigidně lpí na zavedeném…
Tos mi připomněla ještě ty důležité vlastnosti pro úspěch – schopnost přizpůsobit se. Myslím, že to mi jde docela dobře. Přizpůsobovat se neustále novému prostředí, ale i novým podnětům a výzvám. Třeba můj táta se do novinek typu elektrifikace vůbec nežene, věří tomu „starému zažitému“. Mě naopak nabídka elektrifikovaného auta zaujala, byla jsem zvědavá.
A vážně je to něco úplně jiného, musela jsem si nejdřív zvyknout. Ale zase je to o tom přizpůsobení se a hledání rovnováhy. První týden jsem byla úplně nadšená, všechno jsem zkoušela… Líbí se mi, jak je to klidné, plynulé, citlivější – takové flow ježdění. Ještě abychom elektřinu brali z udržitelných zdrojů, aby to celé mělo opravdový smysl.
K té změně v myšlení… tak to mám i s věcmi. Mám teď potřebu nemít tolik věcí, recyklovat, nekupovat zbytečné. Nejen oblečení, ale i jídlo třeba. Velký otazník je samozřejmě cestování, můj životní styl v této oblasti mi bohužel neumožní zásadní změny, ale věřím, že i toto budu moct jednou přírodě vrátit.
A tady bohužel je ještě v USA trochu problém – některé státy se posunuly, ale některé vůbec tuto otázku neřeší a na turnaji stále dostáváme třeba občerstvení v jednorázových plastech. Možná tam ta osvěta příliš nefunguje nebo o to není zájem. Nákupy do igelitek jsou v amerických obchodech běžné, dokonce i snídaně v některých hotelech podávají na plastech, asi je to pohodlnější…
Které funkce nebo systémy Volvo během jízdy využíváš nejčastěji nebo nejvíc oceňuješ?
Jízdní schopnosti… U plug-inu najedu na elektřinu a můžu si užít samotnou jízdu. Mám pocit, že to jede samo. Velmi příjemné jsou ergonomické sedačky, veškeré bezpečnostní funkce a samozřejmě sound systém.
A tvůj nejoblíbenější model?
Asi XC60. To je model, který jsem měla několikrát. Je vyšší a pohodlně se do něj uloží golfové hole.
S Klárou si povídala a fotila Petra Doležalová.