Kde je vůle, tam je cesta

Když jsme se s Tomášem sešli před rokem, byl jeho diář nabitý koncerty. V posledních měsících se jako u většiny umělců těžiště jeho práce přesunulo do online světa. Je to nová zkušenost, která otevírá nové možnosti. Avšak jak klavírista a skladatel Tomáš Kačo říká, žádný záznam ani živý přenos nedokážou zprostředkovat energii přítomného publika. Je to ale právě hudba, která jej posiluje a ostatním dává naději. „Protože hudba je nekonečná a můžeme se skrze ni lépe vyrovnávat s tím, v jaké době právě žijeme.“

Tady a teď…

Jak ses měl od doby, co jsme se neviděli?

Fantasticky. Jako vždycky. Hodně se toho samozřejmě ve světě změnilo, ale když nepočítám pandemii, tak skvěle.

A co pro tebe právě příchod pandemie znamenal?

Jako pro každého umělce… Musel jsem zrušit dubnovou tour, omezit cestování, a co se učení týče, nemohl jsem se setkávat se studenty (to jsme naštěstí vyřešili online). Musel jsem se zkrátka rychle adaptovat na novou situaci. Abych neprofesně neustrnul, začal jsem se spoustou dalších muzikantů dělat nějaké projekty online, tím jsem se v uvozovkách udržoval ve formě.

Viděla jsem některá živá vysílání tvých koncertů. Jak nové spolupráce z toho pro tebe vyplynuly? 

Skvělá byla třeba ta s Benem Cristovaem. S operní zpěvačkou Patricí Janečkovou jsme udělali zajímavou verzi jedné Dvořákovy písně. Na dálku jsem si konečně mohl zahrát s koncertním houslistou Josefem Špačkem, pro kterého jsem už kdysi zaranžoval jednu skladbu. Všechno to byly jednorázové nahrávky, které jsme po natočení zveřejnili na YouTube. Sice měly takovou tu „mobilovou“ kvalitu, ale otevřely nové možnosti. Kde je vůle, tam je cesta. A jedním z nových obzorů je online svět. Komunikace i navazování vztahů na síti jsou bezmezné, neexistují vzdálenostní hranice, v tom je jejich síla a přínos.

Které z těch momentů, které jsi teď online zažil, byly nejsilnější? A jaké byly ohlasy?

Ohlasy byly skvělé, lidem se to líbilo. Hudba nikdy nepomine, je součástí lidského života, je všude kolem nás a přežije všechno. A zvlášť, když toto vypuklo, ji lidé potřebovali víc než jindy, aby je uklidnila a přinesla jim naději. Tu má hudba v sobě vždycky, takže lidé z těch našich online produkcí měli radost a věřím, že jim to třeba nějakým způsobem i pomohlo. 

Takže v tom budeš pokračovat?

No asi jo, asi bych měl (smích). 

Tvojí parketou je improvizace, takže se nabízejí hned dvě otázky: jak moc tě zasáhla stávající situace profesně, protože hudba, kterou děláš, je z velké části kontaktní. A za druhé, pomohla ti tvoje schopnost improvizace zvládnout tuto situaci a třeba najít nové způsoby vyjádření? 

Samozřejmě nic nenahradí živé publikum, interakce s lidmi je neopakovatelná. A moje improvizace se odvíjí od aktuální energie v daném publiku, já z ní čerpám. Inspiruje mě, jaká energie právě proudí v sále, jaký je ten konkrétní klavír, kolik lidí v sále sedí, jak se cítí, jaká panuje nálada. Všechny tyto vlivy člověk nevidí, ale cítí, jsou mezi námi. Při online koncertu, i když tě sleduje třeba sto tisíc lidí, tu energii přes mobil nebo počítač prostě cítit nemůžeš. To žádný přístroj zatím neumí.

Když toto všechno vypuklo, tak jsem to vnímal a stále vnímám tak, že to má nějaký význam, který asi zatím nechápeme, ale věřím, že za nějakou dobu nám to všem – nebo aspoň některým – dojde. Tak se alespoň v mém životě často dělo, že situace, které jsem nedokázal pochopit nebo si je vysvětlit, mi s postupem času docvakly. 

O rodině…

Co ti to přineslo pozitivního, toto období?

Strávil jsem víc času s rodinou, se ženou a se synem Tomášem juniorem.

Jaký jsi táta? Máš v sobě silné kořeny a vazbu na nějaký odkaz předků? Dá se se změnou doby a v tvém případě i na takovou vzdálenost udržet nějaká rodinná nebo rodová hodnotová linie? Navíc ve vaší kulturně smíšené rodině (tvoje žena je korejská Američanka)?

My to zase tak moc neřešíme. Máme stejné životní hodnoty, proto se na výchově obvykle shodneme. Já na Toma mluvím romsky a anglicky, žena na něj mluví korejsky a anglicky, takže on hned od startu žije trojjazyčně. A rodová linie? Jsem, kdo jsem, nesnažím se být někým jiným. Samozřejmě podmínky dnes jsou jiné, než v čem jsem doma vyrůstal. Ale to, co si člověk pamatuje z dětství, to, jak nás naši rodiče vychovávali, to je moje nastavení, takže přirozeně podobně vychovávám i juniora.

A jaký jsi tedy táta?

To je hrozně těžká otázka… ale myslím, že jsem dobrý táta. To je fakt těžký říct, to by ses musela zeptat někoho jiného, možná manželky (smích).

Vedeš Toma juniora k hudbě?

No jasně. On je hrozně šikovný. Je mu teprve 17 měsíců, ale už rozezná asi šest písniček, a když je zahraju třeba v jiné tónině, tak mi hned nadává. Skoro nás ten jeho talent až děsí (smích). Poslouchá, tancuje, zpívá, sahá mi do klavíru… On si řekne název písničky, a zahraji tu správnou a správně, tak spokojeně tancuje. Když ji zahraju třeba v jiné tónině, tak se hned zlobí a uklidní se, teprve až ji vrátím do původní tóniny.

Takže on půjde proti tvému duchu a bude tě naopak držet pěkně v hudební lajně…

Jo, to bude divočina (smích).

Výhledy do budoucna

Co nám v dnešní době schází? Jaké hodnoty bychom si měli vrátit do života, aby nám bylo lépe?

Současná situace je velmi citlivá a já si netroufám určit, co lidé udělali špatně. Všechno se stalo tak náhle a pro každého je to jiné. A radit někomu, že by měl poslouchat ty, kdo nás vedou? Nebo naopak říkat, aby neposlouchal, protože tomu stejně zatím nikdo nerozumí? Ani jedno není dobře, protože tato situace je nová pro všechny a nikdo nemá stoprocentní jistotu, jak to funguje a jak to bude. Netroufám si tedy soudit, co jsme udělali nebo co děláme špatně… To jsou ale velmi filozofické otázky… 

A ve tvé profesi, nedá se dělat něco jinak?

Já se naštěstí pohybuji mezi lidmi, kteří berou hudbu vážně, je to pro ně láska. Neberou ji jen jako byznys, ale hudbou žijí, nabíjí je a je to jejich bohatství. Protože hudba je nekonečná a mohou se skrze ni i lépe vyrovnávat s tím, v jaké době právě žijeme. Mám štěstí, že mám kolem sebe jenom lidi, kteří to takto vnímají.

Jaké máš teď plány do budoucna?

V současné době kromě svých akcí píšu nějaké aranže pro Idu Kelarovou a Českou filharmonii – s tou budu v příštím roce spolupracovat na velkém projektu v Praze. V prosinci budu mít sólový recitál v Rudolfinu a ve Zlínském kongresovém centru. A snad i ve svém rodném Novém Jičíně. Teď budu natáčet s Karlovarským orchestrem vlastní verzi Beethovenovy skladby Pro Elišku upravenou pro orchestr a klavír. 

Předloni jsi vydal CD. Chystáš nějaké další?

Zatím ne. Já totiž nemám rád takovou tu standardní cestu. Já buď sólo piano, nebo naopak hodně lidí – takže pokud budu chystat další CD, tak to bude jeden z těchto extrémů. Ale zatím neplánuji nic konkrétního.

A co koncertování v USA?

V Americe teď nic nefunguje. Než se to všechno dá zase do kupy, tak to potrvá hodně dlouho. 

A učení?

To probíhá online, stejně jako ostatní spolupráce včetně zmíněného aranžování, to jde na dálku úplně hladce. Je prima, když můžete pracovat „z domu“ pro lidi na druhém konci světa, tedy tady v Česku… A to je vlastně i ten návrat ke kořenům, k národním písním a kultuře, ať už romské, nebo české, ta vazba mě pořád baví.

Jaké to bylo, po dlouhé době koncertovat, a jaké jsi měl ohlasy?

Bylo to magické. Každý víme, jak je tato doba křehká, až nebezpečná. Diváci, kteří na koncert přišli, si toho samozřejmě byli vědomi. Přesto riskovali své zdraví, aby si moji hudbu mohli naživo poslechnout. Moc to pro mě znamená! Jsem za to vděčný a šťastný, že mi lidé věří a že jim moje hudba nějakým způsobem dodává naději či energii. 

Jaké to je pro tebe, vracet se takto do Prahy?

Je to vždycky příjemné, vracet se domů. Těším se na české jídlo, na atmosféru, na Prahu. 

Teď je jiná, ne?

Mně se teď líbí mnohem víc, není tolik zahlcená lidmi a to si užívám. Pro mě by takto mohla zůstat, ale chápu, že bez turistů by asi nepřežila. 

Tomáš a Volvo
Volvo Car Czech Republic je již druhým rokem Tomášovým partnerem, podporovatelem a také bezpečným společníkem na jeho cestách po Česku. A jak je talentovaný klavírista se zapůjčeným vozem spokojen?
„Luxus, naprostý pocit bezpečí. Tentokrát mi XC90 dvakrát zachránila život. Na cestě do Vrchlabí se, řidič přede mnou náhle rozhodl prudce zabrzdit. XC90 zareagovala rychleji než moje oči a chodidlo. Zabrzdila a zachránila mě před jasnou kolizí! A podruhé v Praze, při couvání z nepřehledného místa, kdy parkovací kamera neobsáhla celý úhel a ani můj pohled přes rameno nestihl podchytit, co se děje: přijíždějící řidič se úzkou ulicí řítil o dost rychleji, než by měl, a moje XC90 při couvání z parkovacího místa dokázala opět předejít již skoro nevyhnutelné srážce. 
Volvo, patří ti můj velký dík!“

Povídání Petry Doležalové s Tomášem Kačem doplnily její fotografie a snímky Zdeny Hanákové.