doba čtení 5 min
Nemám v sobě fanouškovského ducha. Je mi jedno, co slavní lidé dělají ve svém soukromí, a kdybych mohl, napsal bych dopis jen Georgesi Brassensovi, jehož písničky mi pomáhaly přežít dětství a pubertu. Jenže Georges Brassens navždy zhasl svou fajfku v roce 1981 a já mu napsat nestihl. A ve stejném roce jsem poprvé uviděl tebe. Na fotce.
Bylo mi jedenáct a táta právě z ciziny přivezl pár katalogů a automobilových magazínů. A tam jsem tě našel. Neuměl jsem německy, vlámsky ani francouzsky, ale stačilo mi podívat se na tu fotku a nápisu Volvo P 1800 S jsem rozuměl. Štíhlá bělavá nádhera s chromovou lištou na boku vypadala, jako by se pohybovala i v klidu. Výbojná energie předku se přelévala dozadu k bočním ploutvím a pamatuji si, že jsem přitom myslel na letadlo nebo rychlou podvodní stíhačku – promiň, dětská fantazie.
Na té fotce ti to fakt moc slušelo. Ale zároveň mě mátla. „Tohle že je Volvo?“ uvažoval jsem. Volva mají být mohutná, pevná a hranatá. Byl jsem v rozpacích a znovu si četl titulek. Opíral se tam o tebe chlápek s tmavými vlasy a modrýma očima. Byl mi povědomý a jeho jméno stálo i v titulku: Roger Moore. A taky James Bond. To jsem znal. „Takže tímhle jezdil agent James Bond a hrál ho Roger Moore,“ doklaplo mi trochu nepřesně, ale v té chvíli to bylo fuk. Přímo ze stránky magazínu ses prolnulo na nebe, do mého snového světa. Bylo mi jedenáct a tys vjelo mezi nereálné představy mé mysli, tehdy obývané Sophií Loren, pokud možno na sedadle pro spolujezdce…
Znovu jsem zaostřil a nechal se přemoct sklíčeností. Je mi jedenáct, venku zuří československý podzim, leje a já budu muset ještě dělat domácí úkol z matiky. Jsem na spoustu let v háji a možná to ani pak nebude lepší. Bylo jsi pro mě symbolem nedosažitelné životní slasti. Auto pro polobohy s černými brýlemi, kteří svírají tenkou obruč volantu v jelenicových rukavicích. Nic pro nejistého hubeného tvora s prvními uhry. Zavřel jsem katalog a snažil se to nějak vydržet.
A pak, po mnoha letech, ses objevilo – tentokrát v červeném laku – na obrazovce počítače. A já zjistil, že umíš projet pozemskými silnicemi a pustíš za volant i fyzikáře. Irv Gordon z Long Islandu se o tebe staral lépe než o sebe, byli jste spolu 52 let a navzájem jste se odměnili pěti miliony najetých kilometrů a zápisem v Guinessově knize rekordů. Už vím, že Bond s tebou sice nikoho nestíhal, ale Roger Moore ti jako detektiv Simon Templar dělal parťáka v seriálu The Saint. Vím toho teď o tobě dost – že se tvými tvary inspirovali designéři kupé Polestar 1, kdo a proč ti sundal střechu i jak ti na rozloučenou v roce 1973 zvětšili stěrače a zpevnili dveře.
Jen… Nikdy jsme se nesetkali. Nikdy jsem ti nešlápl na plyn, nikdy jsem nezjistil, jak voní tvá kabina. A možná to tak zůstane. Možná se mineme, stejně jako jsem se minul se Sophií. Jsi pro mě lekcí, abych se konečně smířil s tím, že nemůžu všechno? A že svět, který nemám, je stejně dobrý jako ten, který mám? Jestli ano, chci ti za to poděkovat. Pomáháš mi ke svobodě, i když jinak, než by se psalo v reklamních sloganech. Proto ti píšu. Myslím, že to funguje. Stačí zavřít oči, opřít se o tvou koženou sedačku, nechat se stopnout sedmnáctiletou Sophií… A pak je zase otevřít a (celkem) spokojeně vejít do mé zdejší reality pěšky.
Tvůj Dalibor Demel
