Obyčejné zázraky 

Talentovaný klavírista Tomáš Kačo se letos vrátil do Čech s koncertním projektem My Songbook. Svěží novou interpretací pozvedá známé melodie ze zpěvníku základní školy na nečekanou úroveň a ukazuje, jakou sílu lze probudit i v obyčejnosti, když jí přidá tu nejdůležitější ingredienci – onu jinakost, kterou Tomáš našel i sám v sobě a přetvořil ji ve svou největší přednost.

Naposledy jsme se viděli v červnu, kdy jsi měl premiéru projektu My Songbook. Jak se vyvíjí?

Moc hezky. I pro mě z hráčského, tedy uměleckého hlediska. Spousta mé hudby je improvizovaná, i když to jsou to známé písničky. Ta forma je plus minus daná, protože základní nápěv každé písničky je vždycky stejný a mým cílem je to, aby lidé tu písničku poznali, i když ji přearanžuju jinak. Po třetím nebo čtvrtém koncertu se mi už hrálo daleko sebevědoměji a myslím si, že si to hezky sedlo, myslím pro mě. A bylo zajímavé sledovat, jak to lidi baví a jak jsou překvapení, že se i taková odrhovačka jako Stánky dá zahrát s takovým soustředěním a řekl bych nějakým tím „puncem klasiky“. Že se to najednou posunulo úplně jinam. Cítil jsem, že lidé, kteří ty písničky znají – což bylo asi 90 % hlediště lidí, protože moji posluchači jsou většinou lidé mého ročníku a starší, takže ty písničky na rozdíl od mladších generací znají –, jsou pyšní a rádi, že hraju české písničky. 

To je hezké. Hraješ toto i v zahraničí? 

Ještě jsem to nehrál, ale když to budu hrát, tak nejspíš nebude celý program z českých písniček, v zahraničí to určitě takto fungovat nebude. Ale určitě některé z těchto skladeb přidám do svého světového repertoáru. 

Jak to vlastně vzniklo, že sis vybral tyto známé zpěvníky? Myslím, že to byly ten zelený a žlutý?

Ty písničky, které jsou na albu a hraju je na vystoupení, jsou ty, které se mi vryly do duše a paměti už na základní škole. Tenkrát jsme stále dokola opakovali jen ten zelený a žlutý zpěvník. Samozřejmě těch písniček, které si z těch dob pamatuji, je daleko víc, ale já jsem pro album vybral deset nebo jedenáct největších hitovek.

Takto vlastně vedeš lidi k uvědomění, že to nejobyčejnější může být hluboké… 

Ano. A přece jenom, je to hlavně o lásce k hudbě. Nezáleží na tom, jaký je to styl, žánr, jestli to klasika, nebo lidovka. Protože ten základní, prvotní smysl, proč člověk by měl dělat hudbu, je radost a láska k ní. 

Už pár let sledujeme tvůj pohádkový příběh, cestu, jak ses dostal z Nového Jičína až do slavné Carnegie Hall. Jak pokračuje? Které sny se ti splnily a jaké máš před sebou? 

Otevřely se mi nové dveře, o kterých by mě ani nenapadlo, že do nich vstoupím. Třeba komponování hudby pro videohry. Nemyslel jsem, že by mě to bavilo. Ani jako kluk jsem videohry obecně moc nemusel, když tak nějaké sportovní – a tam vlastně žádná hudba není. Ale když jsem se teď k této možnosti v L.A. dostal, řekl jsem si, že to zkusím, proč ne. A strašně mě to chytlo a je to super.

To je zajímavé. Tvoříš hudbu pro realitu, která vlastně vzniká a může být různá. 

Pořád to nedokážu popsat. Myslím, že to záleží na tom, v co člověk věří. Já věřím v Boha a věřím, že Bůh mě vede touto cestou. Že má všechno promyšlené. Že všechno, co se děje, se dít má.

Slyšela jsem krásnou větu, že Bůh je sloveso. Bůh je to, když hraješ a jsi v tom stavu napojení. Bůh je v tom, co ty tak nádherně dokážeš prostřednictvím hudby předat dál. Když hraješ zpaměti, když improvizuješ, co je pro to, aby ti to šlo tak lehce, v tom stavu flow, v tom napojení, nejdůležitější? 

Je několik aspektů, které hrají roli pro správné naladění se na tu vlnu, která tě povede. Jednak je to kvalita klavíru. Protože každý klavír je jiný, některý horší, některý lepší… A když tě klavír osloví, hraje se úplně jinak. Občas s ním celou dobu zápasíš a jindy je to prostě tanec ve dvou, který jde sám od sebe. A někdy tě ten klavír inspiruje už jediným tónem. No a také záleží na tom, jak se člověk vyspí, na počasí (smích). 

A pak samozřejmě pro mě hraje velkou roli publikum. To, jak se dokážou lidé napojit na mě a jak já se dokážu napojit na ně. Funguje tam převádění energií. Já cítím tu, kterou posluchači posílají a tím mě inspirují, a já pak zase skrze hudbu přenáším svoji energii na ně. 

Dokázal bys říct, jakým způsobem to vnímáš? 

Někdy jsou ty energie tak silné, že to cítím přímo fyzicky. Jako by mě to zasáhlo do celého těla. Člověk se tomu samozřejmě musí otevřít. To je v umění a při hře na nástroj důležité.

Vzpomeneš si na nějaký takový zážitek z poslední doby, který ti ulpěl v paměti? 

Konkrétně asi ne, ale tento pocit mívám nejen na koncertech, ale taky při poslechu hudby. Ten stav, kdy máš husí kůži, na všechno zapomeneš a cítíš jenom lásku. Najednou se všechno zastaví a všechno je super, takový nepopsatelný pocit. A doufám, že lidé to na mých koncertech cítí taky. Nebo že se k těmto stavům aspoň blíží.

Nedávno jsem poslouchala, jak s tebou zpívá tvůj pětiletý syn Tomášek. Doprovázíš ty jeho, nebo on tebe? 

Já doprovázím jeho (smích).

Jak se vlastně učí zpívat? Vedete ho?

V naší domácnosti je hudba přirozeností. Pořád se pouští muzika: ráno, když vstaneme, pak hned jak přijdou děti ze školy, pořád u nás hraje Apple Music. Taky v autě – v L.A. trávíme v autě spoustu času, tam se pěšky nechodí – zní neustále muzika. Do toho děti vnímají hudbu z filmů nebo z televize… U Tomáška jsme už asi ve dvou letech poznali, že má absolutní sluch. My ho seznamujeme s písničkami, o kterých si myslíme, že by je měl znát, staré hitovky jako třeba Stevieho Wondera nebo Michaela Jacksona. A on si řekne, jestli se mu to líbí, nebo ne. Teď je mu pět a už si sám vybírá, co bude poslouchat, jen v pokoji řekne: „Hey Siri, play Justin Timberlake, Cry Me A River, Michael Jackson, Love Never Felt So Good…“ Pořád si pouští písničky a zpívá a zpívá. Kolikrát nás už z toho bolí hlava… V jiných rodinách děti do zpěvu nutí, u nás je to naopak (smích).

Vedete jej nějak ve zpěvu, nebo ho necháváte, aby si sám našel to své?

Nechceme ho dávat na žádné hodiny zpěvu, aby ho někdo učil nějakou techniku, protože to většinou v tomhle věku děti zablokuje, šoupne je to do nějaké krabičky a to nechci. Chci, aby zůstal otevřený, aby si udržel tu lásku. Protože to, jak on teď objevil hudbu, je to pro něj láska, pocit domova, pocit bezpečí. On se ve zpěvu nebo v hudbě cítí strašně bezpečně. A to bych chtěl, aby si udržel. Samozřejmě jej nenásilně směrujeme tím, že mu pouštíme kvalitní muziku. A protože má skvělý sluch a neskutečnou paměť, tak si všechno pamatuje a učí se tím rozeznávat a poslouchat.

A co klavír?

Zatím nechce a já nemám moc trpělivost ho k tomu tlačit, myslím, že ještě nenadešel ten správný čas. Snad až mu bude šest, pomalu to zkusíme… 

Chtěl bys, aby šel v tvých šlépějích? 

Ne, to ne. Myslím si, že on se bude věnovat zpěvu. I když možná až bude starší, třeba začne na něco hrát. Ale i kdyby se věnoval jenom zpěvu, tak klavír je základ – pro instrumentalisty i pro zpěváky.

Takže jako rodina zpíváte, hrajete… Skládáte? 

Jo, taky. Se ženou občas skládáme, děti rády zpívají s námi. A když cvičím na klavír, tak vždycky přijdou a já je pokaždé naučím nějakou novou písničku, většinou romskou. A ony to hned chytají, i ten jazyk. V tomto věku neřeší, co je to za jazyk, vnímají hlavně melodii. Je to krásný.

Už jsem se tě ptala na pokračování tvého příběhu. Říkal jsi muzika k videohrám… a co filmová hudba?

Ještě mi nepřišla nabídka. Nevím, kdy přijde nabídka na napsání hudby k seriálu nebo filmu, ale vím, že přijde.

A máš další přání? Teď máš rodinu a to je asi nade vše, ne?

Samozřejmě rodina je naprostá priorita. Je to to nejdůležitější a všechno ostatní už je jen taková přidaná hodnota. Ať jsou to pracovní nabídky, nebo nějaké ocenění. I když Grammy by byla fajn (smích), ale určitě nepřebije moje děti. 

Nedávno jsem se účastnila semináře Poznej hlas své duše, který vede zpěvačka a absolventka studia na Berklee Adriana Holanová. A byla jsem překvapená, kolik jsem toho v sobě pod jejím vedením objevila a jakou radost mi teď přináší hrát si s vlastním hlasem. Ale taky mi to dalo sílu do jiných věcí. Je to úplně jiný přístup ve výuce než naše standardní normativní školství, je v tom lehkost, hravost a laskavost. Vzpomněla jsem si na to, když jsi mluvil o Tomáškovi a o tom pocitu lásky a spojení s hudbou.

Zpěv všeobecně léčí. Lidé by měli zpívat. První nástroj, který lidé od svého stvoření používali, byl hlas. Než vlastně přišly nějaké první bubínky nebo perkusní nástroje, měli lidé hlasivky. Mluvili, zpívali. Pro každého člověka je to tedy ta nejpřirozenější věc, zpívat. Ale protože se lidé nechali svázat nějakými normami, předsudky, aby zapadli, tak se tomu úplně uzavřeli a zpívat přestali. A tím, že lidé nepoužívají svůj hlas a nepouštějí tu energii ze sebe ven, tak vznikají různé nemoci. Já věřím, že to blokuje energii. Každý má dnes stres, a když to nejde ven, tak se to usadí někde v hlavě nebo plících a vznikají různé nemoci.

A právě zpěv je velmi přirozený prostředek, jak to uvolnit. Nezáleží na tom, co zpíváš, čistě, nebo falešně. Jde o ten pocit, o tu radost. O to, zkusit si to – pak zažiješ ten pocit, že to cítíš, je to nepopsatelné.

Existuje podobný přístup při výuce hry na klavír nebo jiný nástroj? A myslíš, že se tyto principy někdy dostanou do našich škol?

To je zajímavá otázka. Nemyslím, že se to dostane do škol. Mám pocit, že tady v Česku se té volnosti bojí. Spousta učitelů na českých hudebních školách pochází z generace, která se striktně drží osnov a učebnic. Najdou se „rebelové“, kteří se snaží přijít s něčím trochu jiným, ale konkurovat tomu zavedenému systému, který v ČR funguje dlouhá léta, je těžké. Možná kdyby nějaká skupina nadšenců založila nějakou soukromou instituci, která by vedla k otevřenosti, k lásce k hudbě. Osekat pravidla a osnovy a spíše se zaměřit na rozvoj vnitřního hlasu. 

V Česku sis prošel zkušeností se silnými předsudky a rasismem, často o tom mluvíš v kontrastu s otevřeností Ameriky. Nebyla právě tato zkušenost a následné přesídlení do „otevřeného“ prostoru momentem, který tě posílil a dal ti tvůrčí křídla?

Věřím, že v těch překážky, které jsem musel překonávat v dětství, je moje síla. Z toho čerpám. Na druhou stranu, když se vracím domů na Moravu, jako by se tam zastavil čas. Ale občas když člověk „ulítne“, je dobré vrátit se domů. Aby si připomněl, odkud pochází, jak tam někteří lidé žijí ze dne na den, šedě, bez nějaké vize. Tím líp si člověk uvědomí svou hrdost a vděčnost za to, kam se dostal, co mu bylo umožněno dokázat. V Americe jsou lidé otevřenější, „barevnější“, někdy malinko do povrchnosti, ale to poznáš. Mám to štěstí, že znám obě strany a dokážu najít ten správný balanc. 

Volvo nedávno představilo novou XC90, jejíž interiér byl vytvořen s velkou dávkou harmonie nových materiálů i barev. Kvalita audiosystémů a nároky na poslech se stále zvyšují a snahou je posílit wellbeing při jízdě. Elektromobily tyto možnosti navíc skokově vylepšují, nejen pro poslech hudby, ale i ticha. Jak tento rostoucí záměr přinášet do aut více smyslových zážitků a harmonie vnímáš ty jako umělec, hudebník? 

Harmonie je velice důležitá. Tím se řídím ve své práci i já. Asi ne úplně vědomě, ale tak nějak přirozeně mě to táhne k tomu, slučovat zdánlivě neslučitelné. Myslím třeba spojování klasického stylu s lidovou hudbou nebo ve větším detailu jazzový tón, jazzový repertoár s klasickým úhozem… To jsou linky, které se obvykle nesetkávají, ale já se snažím hledat cesty, jak je protnout. Myslím, že v tom je moje silná stránka. Člověk pro to asi musí mít cit a já mám to štěstí, že se mi to přirozeně daří slučovat, aby se vytvořila harmonie. 

Sílí fenomén AI. Jak jsi na tom ve své práci ty s umělou inteligencí? Zapojuješ nebo se chystáš ji nějak zapojit do svého tvůrčího procesu? Jaký má podle tebe potenciál pro budoucnost v umělecké tvorbě?

Já myslím, že AI dnes podporuje hlavně byznysovou stránku a určitou otupělost vůči emocím. Živí to, o čem si myslí, že chtějí masy. A ty obvykle nejdou po emocích nebo hloubce, jdou spíš po líbivosti – a s tím dokáže AI skvěle pracovat. Já se toho, upřímně, nebojím, jsem přesvědčen, že napojení, emoce a duše, v tom se lidská tvorba nedá ničím umělým nahradit. Na druhou stranu, i já využívám nové technologické možnosti, třeba ChatGPT, ale pro běžné věci, pracovní komunikaci. Zatím umělou inteligenci ve tvorbě nechci využívat, ale spousta expertů předpovídá, že nás AI převálcuje. Že řadu skladatelů – třeba hudby k videohrám, reklamám, filmové, seriálové – vyřadí umělá inteligence ze hry, protože AI ji zvládne „zkomponovat“ téměř zadarmo a hlavně v neskutečně kratším čase. 

A nebude nám chybět hloubka?

Bude, ale hodně zadavatelů hloubku nevyhledává, nemá na ni čas, jde jim jen o byznys. Hloubka pro ně není žádoucí. Proto jsou důležití umělci, kteří jdou po hloubce a emocích, aby tento rozměr nezahynul. A proto je třeba umělce podporovat (smích).

Tomáše Kača zpovídala a fotila Petra Doležalová, s doprovodem fotografií od Adam&Costey Photography a Petry Hajské.