Odkud přichází hudba

Ten prostor krásy tu vždy byl a je. Někdo z něj vnímá slova, jiný barvy, Tomáš Kačo hudbu. Niternou, hravou, nespoutanou vymezenými žánry, rozehrávající slavné sály i srdce ztichlého publika. Jako po světelných strunách prostupuje ke všem, kdo se jeho talentu a vášni otevřou. 

Životní příběh Tomáše Kača lze bez nadsázky nazvat pohádkou. Pohádkou o chlapci z novojičínské rodiny s dvanácti dětmi, jehož talent, odhodlání a usilovná práce dostaly do prestižních koncertních sálů včetně slavné Carnegie Hall. Po absolutoriu pražské HAMU vystudoval prestižní bostonskou Berklee College of Music. Mimořádně talentovaný klavírista svým velmi specifickým stylem propojuje klasickou, jazzovou a tradiční romskou hudbu a každé jeho vystoupení je díky prvkům improvizace jiné a leckdy je překvapením pro samotného Tomáše. Vystupoval v řadě světových koncertních sálů, spolupracoval s významnými muzikanty a orchestry včetně České filharmonie. Poslední Vánoce strávil doma na severu Moravy a tentokrát s sebou přivezl kromě svého talentu i manželku Grace, syna Tomáška a dceru Islu Grace. V lednu si pak ve svém nabitém programu našel čas na povídání pro eVOLVOlution.

Dlouhou dobu nebylo možné vystupovat kvůli omezením. Jaké to je pro umělce a pro publikum, když se hudba a koncertování naplno vrátily?

Bylo to skvělé. První koncert po pandemii jsem měl ve Švýcarsku a strašně jsem si to užil. Ta energie, která září z lidí, a ten mentální, duševní, ale i fyzický stav, který v člověku přetrvává, když jde na pódium, jsou nenahraditelné. Nemůžeš to nafejkovat. Ani třeba když video zhlédne 100 tisíc lidí, není to stejné, jako když v sále sedí třeba jen pět set diváků, ale „visí na niti“, poslouchají každý tón. To se nedá ničím nahradit.

A přetrvává dál v lidech, že si užívají tu možnost jít po pandemických restrikcích na živý koncert?

Ano, to je další element – že je na lidech pořád vidět, jak jsou šťastní, že můžou jít na koncert, cítit tu hudbu, prožívat ji mezi ostatními. I když se to postupně vrací do normálu. Jsme už skoro rok „svobodní“ a je skvělé, že konečně můžeme dýchat.

Přineslo toto delší odmlčení změny na hudební scénu?

U mě konkrétně ani moc ne. Možná jsem si prohloubil práci s počítačem, měl jsem víc času na to, produkovat a zdokonalovat se jako producent, na práci s virtuálními instrumenty. Vystudoval jsem to na Berklee, ale doba jde pořád dopředu, vznikají nové zvuky, hudební programy, softwary a lidé přicházejí na nové možnosti, jak popovou muziku dělat zajímavější. V klasické hudbě už dnes jen kopírujeme to, co už bylo dříve napsáno. Ale v popu jsou stále nové softwarové a programové prostředky, které můžeš využít, samply, které můžeš seskládat z různých koutů světa a použít do své popové tvorby, kde si z nich vytvoříš vlastní neoposlouchaný, jedinečný zvuk. Jsou tu zvukové knihovny, které obsahují tisíce a tisíce zvuků – a na to potřebuješ čas. Čas je ten nejdůležitější bod v životě, kterého není nikdy dost.

Tomáš dnes

Jaké je teď tvé hudební téma? 

Momentálně dělám v jednom kostele v L.A. hudebního direktora, mám k dispozici kapelu, píšu jim party a děláme popovou hudbu. V amerických kostelech jsou vlastně dva hlavní proudy. Jednak jsou to takové ty gospelovské, kde je hudba ovlivněna jazzem a funkem. A pak jsou tu kostely, v nichž se hraje (převážně bělošský) tzv. rádiový pop – ale všechno je to křesťanská tematika. Takže tomu se teď věnuji každý týden a tyto vlivy vstupují do mé tvorby. 

A životní téma?

No asi rodina. A její balanc s prací. Rodina a láska. 

Když jsi popisoval svůj životní příběh, měl jsi vizi, že jej budeš šířit dál do světa. Posunulo se to nějak?

Stále to jde tím správným směrem. V Americe se říká „na sever“. V USA je samozřejmě obrovská konkurence, je velmi těžké si tam vybojovat nějakou pozici. Ale postupem času se mi to daří víc a víc, poznávám a spolupracuji pořád s novými muzikanty – a tím pádem ten můj příběh motivuje stále víc lidí. 

A napsal ti třeba někdo, že ho tvůj příběh ovlivnil?

To se stalo několikrát a některé ty zážitky s fanoušky jsou neskutečné. Třeba včera – to mě potěšilo – za mnou přišel člověk, abych mu podepsal CD. Řekl, že je řidič autobusu a že pokaždé, když má v autobusu méně lidí, pustí si moji hudbu. A že se snaží přijít na každý můj koncert v Česku. Včera to prý byl jeho čtvrtý. To je strašně krásné.

Tóny bezpečí

Když se řekne bezpečí, jaká hudba do auta tě napadne?

Pro mě je to vždycky klasika. Dokážu se při ní lépe soustředit, zklidní mě, dostane mě do pohody. Můžu svůj myšlenkový fokus zkoncentrovat. Klasická hudba pro mě v autě představuje bezpečí, za volantem poslouchám jen ji. 

A bezpečí obecně jako životní hodnota? 

Pro mě je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě, hlavně když má člověk rodinu. Chci udělat všechno pro to, aby moje žena a děti byly v bezpečí. Aby je nikdo a nic neohrozilo. Těch nebezpečných situací na nás v životě číhá celá řada. A speciálně v Americe trávíme hodně času v autech, vzdálenosti jsou tam obrovské, takže i v autě je bezpečnost zcela zásadní.

Měníš styl jízdy podle toho, co posloucháš, nebo máš řízení natolik zautomatizované, že na ně právě hrající muzika nemá žádný vliv?

Pop za volantem rychle přepínám, protože ten mě spíš rozhodí, nesedí mi k jízdě a rychle přepnu na klasiku, to je zaručená kvalita.

A když jedeš s dětmi, nedožadují se toho, co mají rády ony?

Tak to je úplně jiná story. To jedou oblíbené věci – třeba z youtubové show CoComelon, to znají nazpaměť, vlastně my všichni. Když jedeme společně, je to někdy boj, ale většinou mají vzadu svoje iPady, takže se dívají třeba na pohádky…

Mají tvoje děti, které po vás zdědily hudební nadání, nějaké svoje oblíbené programy, které je v tom podněcují?

Myslím, že děti – nejen moje, většina dětí – nevnímají tu pohádku jako distrakci, ale že vnímají různé detaily, kterých si my dospělí obvykle nevšimneme, což je třeba ta hudba. A moje děti to mají tak, že si zapamatují a velmi intenzivně vnímají nejen příběh, ale právě hudbu z té pohádky, ať zpívanou, nebo orchestrální. A tak dokážou nejen odříkat dialogy z filmu, ale i odzpívat tu filmovou muziku od začátku do konce. 

A vyžadují něco konkrétního, abyste jim zpívali?

Ony po nás moc nechtějí, abychom zpívali, ony si zpívají samy. Pořád a všechno, co slyší z televize… Když jsem měl koncert nedaleko našeho domu v L.A., bylo to vlastě poprvé, co mě moje děti viděly a slyšely koncertovat, tak to bylo srandovní. Jako poslední skladbu jsem hrál Nokturno – které děti dobře znají jako všechno, na čem doma pracuji a co cvičím – a žena mi pak říkala, že Tomášek to hned komentoval slovy: „This song again!“ Zase hraješ tu písničku! 

Nejbližší

Tvoje žena skládá, zpívá… Společně jste udělali skladbu Song of Grace?

Tu jsem napsal pro ni a vyšla na albu v roce 2018. Ale společně jsme vytvořili píseň pro Markétu Irglovou Až tu budeš s námi. Vznikla na popud Lenky Pastročákové, autorky knihy Žárlivka. Důležitou součástí příběhu byla píseň pro nenarozené dítě, jemuž ji stále dokola hrála na piano hlavní postava knihy. Lenka mě tehdy oslovila, jestli bychom tu píseň nesložili. My jsme v tu dobu byli zrovna čerstvými rodiči, takže jsme byli schopni ji s Grace složit snad za deset minut. Markéta pak na ni napsala text, dotočila vokály, já piano… Ta píseň vznikla před třemi lety, ale byla k dostání jen pro ty, kdo si koupili Lenčinu knihu. A Markéta ji teď vydala na svém novém albu.

Když už jsme zmínili téma žárlivosti, vy jste s Grace oba velmi silní autoři. Nemáte někdy mezi sebou nějakou rivalitu?

Občas. Ale máme k sobě velký respekt a ten by člověk měl mít vždycky, ať už je to jeho vlastní partner, nebo nějaký kolega… Myslím, že se spíše podporujeme. Žena nepracuje na plný úvazek, máme malé děti, tak je vytížena především péčí o ně. Ale třeba když pracuji na projektu v žánru, který ona dělá, tak ji samozřejmě k tomu přizvu.

… Já se omlouvám, ale venku začalo sněžit, tak jen napíšu esemesku ženě, ať jde s dětmi ven. Ony ještě nezažily sníh.  

A i v Česku jsou poprvé, ne? Vy jste přijeli na Vánoce, jaké to pro ně je? A jaké pro ně bylo přivítání v tvém rodném Novém Jičíně, kde máš početnou rodinu?

Skvělé to bylo. Mají tu velkou rodinu rády, mezi mými bratry a sestrami se cítí skvěle. Sice neumějí česky – my na ně doma mluvíme anglicky a já občas romsky, když jim nadávám (smích) – a moje rodina tady nemluví anglicky, ale ta komunikace i tak funguje skvěle. Když jsi z velké rodiny, tak to tíhnutí, vztah, chování k dětem je zcela přirozené. Tak to všichni moji sourozenci měli doma celý život, je to pro ně přirozená vlastnost. A ty děti to vnímají a cítí se bezpečně, vůbec se nebály… 

Umění, harmonie, krásno

Ať už hovoříme tóny, liniemi, světlem, to všechno má schopnost ovlivnit nejen naše pocity, ale i způsob, jak sami myslíme a jednáme. Vnímáš ten efekt u svého publika? A u sebe? 

S publikem to mám tak, že na svých koncertech vyžaduji, aby v sále byla úplná tma, tedy tam, kde to jde. Zvlášť u sólových skladeb je to velmi osobní, troufnu si říct až egoistické, protože je to jen o tobě a tom klavíru. Je to konverzace mezi třemi elementy: jsi tam ty, klavír a pak je tam hudba. A jen na tobě záleží, jestli se umíš napojit na tu vždy přítomnou energii. Pokud to dokážeš, pak ta hudba plyne skrze tebe. Věřím, že to tak působí i na publikum, že je pak okouzlené, vtažené. Najednou se do toho ponoříš a lítáš vysoko. 

Takže pro mě je důležité to napojení. Pak je podstatným elementem klavír, jeho kvalita. Je to pro mě jako láska k ženě… milování… Když je ten nástroj skvělý, tak tě to inspiruje, můžeš přidat, můžeš ho dávat do různých poloh, můžeš s ním čarovat a ten klavír s tebou spolupracuje. Je to syntéza, musíte splynout. 

Pamatuješ si, kdy jsi poprvé poznal, že ta hudba tam je a ty si ji jenom „stáhneš“?

Já jsem to takto měl vždycky, jen jsem to třeba neuměl pojmenovat. Prostě mi najednou šly z prstů úplně jiné tóny a já cítil, že jsem se napojil. Pro někoho je to energie, pro někoho Bůh… pro mě je to prostě hudba, hudební konstelace, energie, která tam někde visí a na kterou se musíš napojit.

Práce

Ty jsi na sebe velký pedant. Jsi svůj největší kritik? Nebo třeba Grace?

Myslím, že já jsem na sebe nejpřísnější. Grace je také upřímná, což je dobře, ale na mě v tomto nemá (smích).

Máš někoho, s kým bys chtěl tvořit?

Teď dělám na jednom projektu s koncertním mistrem České filharmonie Jirkou Vodičkou. Spolupráce s ním je fantastická. Dřív jsme se neznali, ale je ze stejného moravského kraje jako já ­– on z Ostravy –, takže naše mentalita a ten specifický „severský“ humor jsou velmi podobné. Samozřejmě Jirka byl velmi slavný už od mládí, díky svému nadání přeskočil konzervatoř a šel rovnou na vysokou. Poprvé jsme spolu hráli před dvěma lety, když jsem spolupracoval s Českou filharmonií. Díky podobnému věku a té stejné vlně mezi námi skvěle funguje chemie. Premiérově jsme teď spolu hráli pro hosty Erste Private Banking v České národní bance a fungovalo to skvěle.

Když děláš něco velkého pro orchestr a ty sám jsi improvizátor, jak to funguje?

Dobře, protože vím, co ten orchestr bude hrát, napsal jsem to. Nejtěžší práci má dirigent, protože neví, co budu hrát já – svůj klavírní part nikdy nepíšu. Takže on se musí chytat toho, co já vymyslím na místě, musí být mnohem víc ve střehu. Je to celkem sranda. Poslední zkušenosti na tomto poli mám s PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou Jana Kučery z pražského Rudolfina a bruselského BOZAR, jsem za tu zkušenost vděčný.

Včera na koncertě bylo taky hodně překvapení?

Bylo. Do Studia DVA se rád na recitály vracím. Celá druhá půlka byly skladby, které jsem dosud veřejně nehrál. Na každém koncertě si zkouším nějaké nové věci, v šatně si rozmyslím, co budu hrát. Na zkoušce si pár věcí vyzkouším, ale pořád nejsem rozhodnutý, co budu hrát. Rozhoduji se až v průběhu koncertu. Jak se mění rozpoložení na pódiu, mění se inspirace v závislosti na napojení na publikum, tak i pro mě je většinou překvapení, kam mě to téma pak dokáže zavést.

Ptala se a fotila Petra Doležalová, snímky vznikaly ve spolupráci s Amazing Places v prostorách Bomma atelier, Praha, a ve Studiu DVA.