doba čtení 13 min
Herečka, influencerka, máma a nyní nově ambasadorka značky Volvo Patricie Pagáčová. Rozhovor o práci i rodině, o lásce k přírodě a zvířatům, i tom, jak je důležité pomáhat, kořenila častým smíchem a nehranou upřímností.
Jak vznikl projekt kalendáře Psí život?
To je můj vlastní projekt a letos vzniká už třináctý ročník. Známé tváře bývají často oslovovány, aby svou účastí podpořily nějakou prospěšnou činnost, charitativní akci apod. Já jsem chtěla udělat něco vyloženě svého. A protože jsem hodně zatížená na zvířata a na psy zvlášť, bylo jasné, že to bude spojeno s nimi. A abych jenom z lidí „netahala peníze“, chtěla jsem, aby za svoji podporu něco dostali. Kalendář mi přišel jako ideální forma „odměny“, navíc si mohou celý rok připomínat, že podpořili něco dobrého. Celé to organizování a práce kolem mě navíc moc baví.
Na křtu posledního ročníku kalendáře vystupoval Marcell, mimochodem taky ambasador Volva…
S Marcellem se s mým mužem známe už dlouho. Takže když jsem hledala, koho oslovit, aby nám ten křest zpříjemnil a zatraktivnil nějakým vstoupením – mimochodem, vždycky začínám hledat mezi svými přáteli a známými a oni se skoro vždycky účastní a já jim za to děkuji! –, tak on hned velmi ochotně souhlasil. Marcell je vážně skvělý člověk a mně se moc líbí jeho muzika, takže jsem byla ráda, že měl čas a že nám to takto hezky vyšlo.
Odpovědnost
Jako byly dříve známé osobnosti vidět v televizi, na divadle a současně se o nich psalo v časopisech, tak dnes jsou důležitou součástí mediálního obrazu osobnosti sociální sítě. O tobě se také často píše jako o influencerce. Je k tomu potřeba nějaká speciální dovednost, potřebuješ na něčem cíleně pracovat, aby to šlo takto dobře? Anebo ti to jde samo?
Nerada vnímám samu sebe jako influencerku. Jsem v první řadě herečka, a že mě nějaká čísla řadí mezi influencery, to je trochu vedlejší věc. Není to ani můj zdroj obživy, ani životní náplň. Ale možná právě i proto, že si to nejedu nijak cíleně, je tam paradoxně tolik sledovatelů. Mě sociální sítě a tento druh komunikace baví, je to ale jen takový vedlejšák, nijak zvlášť nad tím nepřemýšlím. Kdysi se mě jedna influencerka ptala, do jaké barvy si ladím instagram. Nechápala jsem, o čem mluví. Dodnes využívám jen pár filtrů, které IG sám nabízí. Třeba když mám beďara na čele, šupnu tam motiv „Paříž“, abych měla hladší ksicht, ale to je vrchol mého umění práce s filtry (smích).
A cítíš nějakou zodpovědnost, když oslovuješ tolik lidí?
Vzhledem k tomu, kolik lidí se opravdu dnes nechává takto ovlivnit, tak se snažím vybírat si věci, za kterými si stojím. Určitě potřebuji vědět, že to, co propaguji, doporučuji, je v pořádku.
Máš nějakou svou osobní vizi, co by sis přála budovat?
Mně se třeba hrozně líbí, jak svůj vliv využívá Nikol Leitgeb. Jak týden co týden dělá sbírky a vždycky stanovenou částku vybere. Taky bych chtěla dosáhnout takto svých cílů – ale zas nechci vypadat, že se opičím po Nikol (smích). Ale vážně, chtěla bych, když už mám nějaký vliv, využívat jej pro dobré věci, pro charity včetně svého kalendáře. Pro vše, co pomáhá. A nejsou to jen zvířata, kde se snažím angažovat. Spolupracuji s Alsou, organizací, která pomáhá pacientům s amyotrofickou laterální sklerózou, nebo s nadačním fondem Pink Bubble pomáhajícím dětem a mladým lidem s rakovinou.
Máma
Kde se vzala tvá láska ke zvířatům?
Asi jsem ji zdědila po mamince. Už odmala jsem si s plyšáky hrála na veterinářku, operovala jsem je a léčila, měli jsme kočky, křečky, papoušky, andulky, želvu a v mých 15 jsme poprvé pořídili psa…
A co koně? Naposledy jsme se totiž viděly, když jsi absolvovala zážitkový den s naším dalším ambasadorem Miloslavem Příhodou…
To bylo úžasný! Koně mě taky vždy lákali. Jezdívali jsme s rodiči každý rok do Třeboně na kolech – a já si vždycky představovala, že místo toho kola je kůň (smích). No toužila jsem po nich už strašně dávno, ale k opravdovému ježdění na koni jsem se dostala až v osmnácti. Zato se mě drží dodnes. I když teď už to s malou nejde tak snadno. Koně jezdím vlastě jen cizí nebo pronajaté, protože na vlastního už bych neměla kapacitu. To je fakt řehole, spousta práce, péče, starání a hlavně času. Ale třeba to ještě někdy přijde.
A co tvoje dcera? Taky jí to šlo, nestane se takovou spojkou mezi tebou koňmi?
To jsem si vždycky malovala, že budu jednou se svým dítětem jezdit na koni. A zdá se, že by se to mohlo splnit, Bibi koně evidentně miluje. Samozřejmě zatím postupně, malými krůčky, abychom jí to zase nezprotivili. I když už mi z koně spadla, tedy spíš se sesunula, protože jí její matka špatně utáhla sedlo… (smích)
Bojíš se o ni?
Bibi je velmi akční a nemá pud sebezáchovy, ale to je u dětí celkem normální. Ona už je taková trochu obouchaná, tak to ani moc neřeší. Doufám, že s věkem se to bude zlepšovat, a do té doby se ji budu snažit udržet v celku (smích). Určitě se o ni bojím, ale taky věřím, že čím víc se na ten strach soustředíš, tím víc si přivoláváš, že se něco stane.
Je vidět, že máš takové zdravé rodičovství. Jaká jsi máma?
No to je otázka spíš na Bibinu. Já doufám, že dobrá. Razím heslo, že šťastní rodiče = šťastné dítě. A fakt je, že hodně lidí mi říká, že ona je evidentně šťastné dítě. Pořád se směje a je spokojená. To je pro mě potvrzení, že to snad děláme dobře. Zároveň jsme i relativně přísní, myslím, že děti potřebují hranice. Myslím, že rodiče mají být kamarádi, ale současně i autorita. Tak jsem to měla s našima a snažím se v této výchově pokračovat i já. Na tom se s manželem naštěstí shodujeme. Zároveň ale samozřejmě nechci, aby se nás Bibi bála. Je zásadní rozdíl mezi autoritou a přehnaně přísnou výchovou, ze které pak pramení strach. Dobré taky je, že mě Bibi hodně učí trpělivosti, klidu, rozvaze. To mě baví, že s tím dítětem rosteš i ty, učíš se a vyvíjíš.
Za volantem
No a teď k tomu do vašeho života vstoupilo Volvo… Jaké jsou první cesty s ním?
Jezdí se nám v něm krásně. Třeba Bibi miluje to střešní okno. A já toho využívám, když máme před sebou ještě kus cesty, tak jí to okno střídavě otvírám a zavírám, abych ji trochu rozptýlila (smích). Naštěstí ji jízda baví a nedělá jí problém.
Takže Bibi má střešní okno a co ty jsi ve volvu uvítala? A které prvky tě oslovily a užíváš je ráda?
Já fakt hrozně ráda řídím, a to i sama v autě. Hodně si to užívám s hudbou, přemýšlím si nebo si zpívám. A kór když sedím v autě, o kterém mám jistotu, že je bezpečné za každé situace. Nedávno jsme jeli z Ostravy a já držela volant jen tak zlehka. A hned mi to psalo, že mám chytnout volant pořádně. A když nic, tak začne pípat a píše ti, že si máš udělat představku… Je super, jak se myslí na tyto věci, že se to auto snaží pomoct předejít rizikům. Nebo třeba automatické brzdění. Líbí se mi, jak je to auto pořád o krok napřed. Tam, kde to vypustíš, moc nad tím nepřemýšlíš, to auto hlídá tu bezpečnost za tebe.
Když máš evidentně láskyplný vztah k přírodě a zvířatům, jak vnímáš postupný obecný přechod k zelenějším způsobům dopravy? Oslovuje tě elektromobilita?
Strašně mě to fascinuje. Když jsme měli půjčenou plně elektrickou XC40, tak mě to dost bavilo. Byl to můj první kontakt s elektromobilem, takže pro mě bylo nejdřív trochu složitější nabíjení, přesněji že to musíš plánovat a přemýšlet o tom. Ale bylo mi hodně příjemné vědomí, že nejedu na benzín nebo naftu. A jako mi třeba přijde úžasné, že tak obrovská věc jako letadlo může letět, tak stejně mě fascinuje, že může auto jet na elektriku. Jen tak, jako by se nechumelilo. Přijde mi super, že se to děje a že se to dostává stále víc do obecného povědomí. Už jsem se dívala i na EX30 a hrozně se těším, až mi ji půjčíte (smích).
Jak by ses ohodnotila jako řidička? Dobrá?
Dobrá bych neřekla – hlavně proto, že když to o sobě člověk sám prohlásí, tak to trochu zavání… Ale doufám, že tím, že jezdím od osmnácti každý den po Praze, a mám tedy výchovu toho velkoměsta, tak snad nejsem vyloženě špatná řidička. Chyby dělám, asi jako každý, ale snad jsem… tak jo, dobrá řidička (smích).
Rodina
Kromě své vlastní rodiny, v níž jsi ty mámou, máš na IG fotky a vyznání i svým rodičům. Je to stále důležitá hodnota v dnešním tolik se měnícím světě? Jak moc si pro rodinu dokážeš najít čas při tolika pracovních a dobrovolnických aktivitách?
Myslím, že rodina je to nejdůležitější, co máme. Rodina a zdraví, samozřejmě, až pak je práce a tak. Najít si čas na rodinu, to umím vždycky. Podle mě je krásné, když má člověk s rodiči hezký vztah. Nechápu, jak se někdo může třeba kvůli majetku, dědictví v rodině rozhádat. Myslím, že je to znát právě i z některých těch mých příspěvků na IG, že tyto hodnoty vyznávám. A když si u mojí fotky s rodiči někdo řekne, že ty svoje třeba dlouho neviděl nebo neslyšel, a zavolá jim, tak je to pro mě takový nezamýšlený, ale příjemný bonus.
V souvislosti s tvým jménem bývá často zmiňován i sport… máš na něj teď s malou dcerou čas?
No teď teda zrovna moc ne. Třeba než jsem jela na tento rozhovor, tak jsem si říkala, že bych si našla aspoň půlhodinku na jógu, ale pak jsem si uvědomila, že potřebuji vyluxovat, dát do pračky bílé… Takže já teď sportuji úklidem doma (smích). No ale miluji procházky. Myslím, že chůze je jeden z nejlepších pohybů, kterým se dá úplně přirozeně zhubnout a udržovat se. Chůze je teď u mě na prvním místě. Pak jóga, když se mi tedy podaří na ni najít čas. Stejně tak na tenis, volejbal, v zimě miluju hory. Jo, teď jsem si koupila elektrokolo a jezdím s Bibinkou a je to super. Elektrokolo je podle mě super výmysl, můžeš vyrazit třeba na šestihodinovou trasu a neřešit, jestli dáš všechna stoupání. Prostě ti umožní ujet mnohem víc, mnohem dál a navíc, to dítě je pekelně těžký, k tomu sedačka… Takže se fakt nestydím za to, že si do kopce zapnu motůrek, který mi pomůže nás dostat úplně nahoru. Můžeš si to regulovat podle sebe. Ale i kdybych se na motůrek vozila furt, tak co? Není to úplně jedno? Proč někomu vyčítat, že jezdí na elektrokole, když je mladej?
Na prknech a před kamerou
Raději kamera, nebo živá vystoupení?
To se asi nedá jednoznačně říct. Možná kdybys mi držela pistoli u hlavy a já si musela vybrat, tak bych asi řekla kamera. Ale zase živí diváci v divadle, kteří reagují na to, co děláme, to je něco nepopsatelného. Když se baví a smějí, navíc ta odměna ve formě závěrečného potlesku… Zajímavé je taky, když hraješ poněkolikáté stejnou hru, jak lidé reagují pokaždé trochu jinak, smějí se na jiných místech… Je to taková sonda do hlubin divákovy duše.
Která tvoje práce nebo role byla pro tebe zatím to nejvíc?
Jsem velmi vděčná, že jsem mohla být součástí seriálu Devadesátky, který režíroval Peter Bebjak a který byly megaúspěšný. Ale těch věcí je víc. Loni jsme třeba točili seriál Gumy s Davidem Švehlíkem a Richardem Krajčem, to byla fakt prča a hodně příjemná práce pod režií Karin Babinské. Je moc fajn, když děláš s lidmi, které baví jejich práce a taky tu práci umějí. Setkávám se totiž také často s lidmi, kteří svoji práci neumějí. Prostě si myslí, že marketing nebo produkci může dělat kdokoli. Ale tak to není a nemyslím tím, že na to musíš mít školu. Ale je nutné mít pro tu práci nějaké předpoklady. A když je ti lidé nemají, tak se z toho stane trochu utrpení pro všechny okolo.
Do života
Jaké největší výzvě jsi v životě čelila? A co pro tebe znamená cítit se bezpečně?
Největší výzvou pro mě bylo, když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. To vědomí, že ze mě bude najednou máma. Navíc nevíš, do čeho jdeš, co od toho očekávat. A ta zodpovědnost, že vychováváš lidskou bytost a chceš ji vychovat dobře. Takže jednoznačně: být matkou je největší výzva. Tuto challenge už asi nic nepřekoná.
A co pro mě znamená cítit se bezpečně? To se mi asi jako první vybaví bezpečí domova, s rodinou a svými nejbližšími. Tam se cítím bezpečně.
Co bys poradila svému mladšímu já?
Ať se z ničeho zásadně nehroutí. Přijdou situace, kdy nám není dobře, ale všechno zlé je k něčemu dobré. Nezatěžovat se věcmi, které nemůžeme změnit, soustředit se jen na to, co změnit můžeme.
Ale už bych nechtěla, aby mi bylo znovu dvacet. Nedávno mě v maskérně pobavila moje herecká kolegyně Jana Paulová. Otočila se na mě a jednu stejně starou kolegyni a říká: Ježiš, holky, mně je vás tak líto, že jste mladý… (smích) Bylo to hrozně vtipný, jakým způsobem to řekla. Že si trochu dělala srandu, ale zároveň to vlastně myslela vážně. Bylo z ní cítit, že je spokojená s tím, v čem teď je, a že by neměnila.
Všimla jsem si, že se na většině fotek hodně (a hodně krásně) směješ…
(Smích) To je asi náturou. Buď se narodíš jako optimista, nebo jako pesimista. Ale i když se narodíš jako pesimista, tak na tom můžeš trochu pracovat, dá se to naučit. Ale protože jsem tímto učením sama nemusel procházet, tak nedokážu posoudit, jak moc je to těžké. Já to tak měla odjakživa, furt dobře naladěná. A doufám, že to tak budu mít celoživotně. I když samozřejmě mám i dny, kdy vstanu „zadkem napřed“, ale to tak musí být, člověk nemůže být 100% pořád jenom pozitivní, je důležitá rovnováha i v emocích.
Ptala se a fotila Petra Doležalová, další snímky poskytla Patricie ze svého archivu.