doba čtení 19 min
„Když si pořídíte koně, přebíráte zodpovědnost za celý jeho další život. A ten kůň vám v každém okamžiku důvěřuje. Ať už s ním havarujete během přepravy, nebo že ho nezvládáte, on za to nemůže, je to vaše chyba a zodpovědnost. To máte jako s auty – s tím rozdílem, že kůň je živý tvor, má svoje pocity.“ O životě olympijského jezdce všestrannosti, cestování s koňmi a vzájemné důvěře, o síle vůle a posouvání hranic bezpečí jsme si povídali s Miloslavem Příhodou.
Jak dlouho trvá vybudovat si s koňmi vzájemnou důvěru a které faktory při tom působí?
Je to jako komunikace s lidmi – někdo je dostatečně empatický, má charizma, rychle navazuje nové vztahy. A stejně to funguje u zvířat. Navíc se jich člověk nesmí bát, musí je respektovat, ale ten respekt musí být oboustranný, jinak je to divočina, jakou vidíte u mladých koní ve výběhu. Co se týče důvěry, je to jako tanec – navzájem si vyhovět a současně si neškodit. Jde o vzájemný vztah, propojení, spolupráci. Pouhé rozkazování a poslouchání by nevydrželo dlouho. Kůň musí mít radost ze spolupráce a musí ho to bavit. Jinak přestane pracovat.
Koně mají svůj vlastní rozum, svoje nálady a pocity. A jde o to, jak s tím dokáže člověk pracovat, vnímat jeho momentální stav. Jinak můžete mít doma natrénováno cokoli, ale jakmile z vás zvíře ucítí na závodech, stres, nepohodu, ta disharmonie vyústí v nepříliš povedený výsledek.
Máte nějaký rituál na závodech?
Rituál snad úplně ne… Ač to třeba nevypadá, jsem já dost důsledný a snažím se být přesný. Na závodech mám rád předem daný přesný plán – kdy odjedu, jak dlouho trvá cesta, kolik budu mít času před začátkem… Když se stane něco cestou na závod, už to přináší určitý pres. A já se nechci na závodech stresovat, chci si trochu odpočinout. Odjezdím třeba čtyři pět koní, potkám lidi, které běžně nepotkávám. Samozřejmě chci podat dobrý výkon, aby byli spokojení majitelé koní i partneři, ale všechno pramení z pohody, když vidím, že se mi daří plnit stanovený plán.
Přijde mi to trochu „military“ i v té přípravě.
Je to tak, protože se připravujete na tři disciplíny. Všestrannost je svým způsobem nevděčný sport. Je to o velké domácí dřině; netrénujete jen skákání, ale i kondici, přiježděnost toho koně, aby vás při drezuře poslouchal, učíte ho nové cviky. A v crossu, dokud si neprohlédnete trať, neznáte přesně terén a typy překážek – na rozdíl od parkuru. Proto musíte koně trénovat komplexně, aby ho na závodech nic nepřekvapilo. Musíte k němu být fér a nepostavit ho před něco, na co prostě, i kdyby sebevíc chtěl, není připravený. Pak by si odnesl traumatizující zkušenost a vy ztratíte jeho důvěru. I proto je ta systematická plánovací příprava pro mě hrozně důležitá.
A jak jste se vlastně stal jezdcem všestrannosti?
Narodil jsem se do jezdecké rodiny, táta chodil military a máma skákala parkury a já se prostě narodil v hřebčíně. Hodně jsme se kvůli koním nebo práci s nimi stěhovali. Když jsem byl menší, v ČR ještě neexistoval sport pro poníky. Moje generace (ročník 1990) vlastně zažila první oficiální závody pro pony, kde mohly soutěžit děti. Když si naši pak ve východních Čechách koupili svůj vlastní statek, pořídili mi poprvé poníka, takže jsem si mohl udělat už jako jedenáctiletý licenci a jezdit oficiální závody proti vrstevníkům. Pak už jsme dělali se svými koňmi a nemuseli se stěhovat, tak jsem jezdil každý den dva tři koně a už to pak frčelo.
Kdo byli ti největší učitelé? Rodiče?
Samozřejmě rodiče mě ke koním přivedli a naučili mě základy, tátu jsem doprovázel na jeho závody military a tu „partu“ kolem jsem znal. Bavilo mě to. Postupem času jsem okoukával ty dobré věci od nejlepších jezdců, na závodech mě zajímala nejen moje vlastní jízda, ale i jak jezdí ostatní a taky jak pracují se svými koňmi. Ptal jsem se, když jsem něco nevěděl. A tam málokdo nechce pomoct, každý ví, jak je to u koní vydřené, že si člověk zaslouží radu. Čím úspěšnější lidé to jsou, tím jsou „normálnější“ a ochotnější podělit se o zkušenosti.
A tu zvídavost, o které mluvíte, tu máte v sobě, nebo jste se jí naučil?
Cokoli dělám, chci dělat pořádně. Na 120 %. Když mě něco baví, dávám do toho všechno. Jezdectví není jen sport, je to životní styl. Závody mám jako dovolenou, jedu si to užít – předvést výkon, ale i zrelaxovat se. Je to náročné, ale je to život, který jsem si vybral, a jsem šťastný, že můžu dělat, co mě baví. A když už mi nemůžou pomoct rodiče, protože já už jsem v jezdectví dál, tak zajdu za někým, kdo mi umí poradit, něco dát.
Teď je tu náhodou zrovna soustředění reprezentace všestrannosti a to je skvělý projekt, který už léta pořádá Centrum talentované mládeže. Děti nebo mladí se tam mohou dostat do kolektivu vrstevníků a vedou je výborní trenéři, mohou je nasměrovat, postrčit, poradit. Česká republika zrovna není jezdecká velmoc, takže jsme odkázaní na to, „odkoukávat“, trochu kopírovat od těch nejlepších.
Ve vztahu jezdec–zvíře hodně pracujete s myslí, podobně jako v osobním rozvoji…
Je to o sebekontrole, psychika dělá hrozně moc. Všechny sporty se mění, vyvíjejí, jdou dopředu, na všechno máme grafy, datové analýzy apod. A jak se snažíme vyšperkovat výkony k dokonalosti, už jsme na hranici lidských možností, kdy rozhodují detaily – ve finále můžete mít fyzicky natrénováno, ale pokud vás nepustí hlava… Pořád je to 50 % výsledku. Když máte nějaký problém, krizi, nedokážete se koncentrovat, přenáší se to na zvíře.
Pozná kůň, že jste třeba smutný?
Určitě. Svoje emoce přenášíte na zvíře. A když máte starosti, kůň to pozná na vašem chování. Nedokážete se na něj napojit a nejste schopen s ním komunikovat. Už jsem mluvil o podobnosti jezdectví s tancem kdy si partneři musejí vyjít vzájemně vstříc, aby vypadal opravdu jako tanec, ladně, ne jako souboj. Se zvířetem je to stejné: pokud se nekoncentrujete na svůj pohyb a souhru s koněm, vzniká diskomfort a vy nejste schopen s ním „tančit“.
Vzpomenete si na první zkušenosti s vaším poníkem?
On to původně neměl být poník, ale v roce 2001 tu ještě neexistoval chov sportovních pony. Můj první kůň byl shagyarab. Vozil děti v zoo, zřejmě se tam i narodil a díky tomu byl menší, takže se vešel do kategorie poníků – a tak jsem získal svého prvního koně, který mohl závodit. I když to nebylo ideální, není to kůň přizpůsobený třeba k drezuře, takže to trvalo, zkušenosti neměl ani on, ani já… Ale vyrůstali jsme spolu, postupovali jsme v jezdeckém vzdělávání krok po kroku, tak jsme se dokázali dostat na level jako jedna z prvních českých dvojic na mistrovství Evropy… I když tam to byl pro nás trochu šok, trénovali jsme mnohem menší překážky. Ale to jsou zkušenosti, kterými musíte projít, když je v začátcích tohoto sportu u nás nemáte jak jinak získat. I dnes je české jezdectví tak deset let za světem a ten nám stále utíká. A i když třeba já osobně už mám nějaké zkušenosti, tak na olympiádě jsem úplně nevěděl, co nás čeká – moji koně například nikdy neletěli letadlem.
Jak takový kůň vlastně cestuje?
Měl jsem z toho strach, protože Ferda sice cestuje dobře, ale je hodně aktivní. Jsou koně, kteří nastoupí do přepravníku nebo kamionu, položí si hlavu a spí. Nevadí jim cestovat 12 hodin, odpočinou si u toho. Ale musíte být taky dobrý řidič, mít klid a hlavně předvídavost, aby koně mohli během jízdy odpočívat, spát. Ferous je ale hodně aktivní, kouká z okna, pořád by něco okusoval, kámošil se s nějakým kolegou vedle… Proto s ním nerad jezdím v noci, protože vím, že nebude spát – přijedeme tam a on vyleze z auta jako po párty.
Proto jsem měl z toho letadla trochu obavu, ale ta přepravní společnost jsou opravdu profíci. Jejich školení ošetřovatelé si převezmou si koně i s itinerářem a pokyny, jak budou jednotliví koně reagovat… Pro koně je nejhorší vzlet, oni si sednou na zadek, jak se to zvedne, ale proto tam je ošetřovatel, který jim pomůže vstát, na palubě jsou pro případ nouze veterináři… A pak se musejí aklimatizovat na místě – a tu situaci tam včetně počasí (třeba na olympiádě v Tokiu byla obrovská vlhkost) zase musíte předvídat.
Předpokládám, že ta předvídavost, ke které se stále vracíme, je důležitá pro pocit bezpečí. Co vše dalšího dnes může pomoct hranice bezpečnosti rozšířit?
Jsme lidé a děláme chyby, člověk občas něco přehlédne nebo podcení, tak proč si nepomoct něčím, co člověku usnadní práci. Jsem rád za různé pomůcky pro bezpečnost koní, ochranné prostředky, zdravotní, terapeutické…
A pokud mají opravdu ten správný přínos, tak jsem ochoten do nich investovat. Pořídil jsem třeba magnetickou terapeutickou deku pro koně za sto tisíc. Ta mě zaujala, používají ji nejlepší světoví jezdci. Věřím tomu, že jen když se kůň cítí dobře, může podávat dobrý výkon. A toto je jedna z věcí, které vnímám jako prospěšné. A investice se vrátí – nemusím pak řešit veterináře u svalových problémů apod. Ta deka je na pohled skoro stejná jako ostatní. Když mi přišla, koukal jsem na ten šusťák a málem jsem se rozbrečel. Nehřálo to, nijak to nevibrovalo, nechápal jsem, jak to bude prohřívat svaly… Ale ona funguje na bázi magnetického vlnění, aktivuje lymfatický systém, prokrvení svalů a zvíře je pak i daleko klidnější.
Je to jedna z věcí, která se mi opravdu osvědčila, a zase jde o nějakou prevenci, předcházení. Tak to mám v životě obecně: snažím se maximálně minimalizovat případné problémy. Proto se i při přepravě snažím jezdit co nejbezpečněji. Samozřejmě vždycky je riziko, že se stane něco nepředvídatelného. A právě proto je dobré využít cokoli, co bezpečnost koně během jízdy zvýší a pomůže předejít případnému zranění.
Už pár měsíců převážíte koně na závody Volvem XC90. Jaké jsou vaše první zkušenosti?
Teď právě můžu využít všechny ty ochranné prvky, které Volvo nabízí. Můžu si nastavit hlídat distanc, pruhy, mrtvý úhel, to jsou všechno věci, které vám v té předvídatelnosti a předcházení pomůžou. Byl bych blázen se tomu bránit. Mám rád funkčnost, ocením všechno, co mi pomůže. S moderními technologiemi se cítíte bezpečněji, můžete se soustředit na jízdu a nepřemýšlet o tom, jestli se díváte správně do zrcátka… Vždyť už jen navigace… Když jsme před patnácti lety převáželi koně kamiony, to se dostanete do situací, kde nevíte, kde jste, těžko se otáčíte, často potmě, mapa na klíně… Začnete být nervózní vy i koně, protože se často dlouho stojí… Teď s tím osobákem je to lepší: zajedete špatně, tak není problém vycouvat, někde se rychle otočit. Už je samozřejmost navigace, nemusíte nic hledat, zadáte si, kam chcete jet, vidíte včas, kde je kolona… Ale kdo nezažil tu dobu bez navigace, bez smartphonu, ten ten rozdíl nepochopí.
A nebál jste se, že třeba něco nevyjedete? Přece jen vozíte dvě tuny…
To se mi ještě nestalo. A to je to naše kopcovité okolí hodně testovací (smích). Zase je to samozřejmě o tom předvídání, nejezdím těmi nejužšími cestami, roklemi… Ale že bych měl strach, že bych někde zůstal viset, tak to vůbec.
Nejlepší na tom je, že když za to auto zapřáhnete vozík, se dvěma koňmi se dostanete až na dvě tuny – a to už je nějaká váha. Trochu jsem čekal, co se s tou XC90 bude dít, ale není to skoro poznat. Samozřejmě nepotřebuji výkon jako závoďák, ale to nedělám ani normálně. Musím se pochlubit, že nedostávám ani pokuty, určitě ne za rychlost. Dokážu si cestu naplánovat tak, abych neměl důvod spěchat. Zvlášť když mám za sebou zvířata, nebudu zbytečně riskovat. To raději vyjedu o pár minut dřív, budu auta i vleky pravidelně kontrolovat…
Co byla zatím pro vás největší výzva?
Odejít z domu a nebýt na nikom závislý. V 17 jsem odešel na tři čtvrtě roku na stáž do Německa. Tam jsem poprvé zažil to, že když člověk něco chce, musí si to zařídit sám, nikdo za ním nestojí… Když jsem se pak vrátil zpět do Čech a chystal se se svým koněm na M do Skotska, už jsem věděl, že v těch podmínkách, které jsem měl dosud doma, se dál neposunu, že mě limitují. Pokud chcete dělat věci naplno a něčeho dosáhnout, musíte překročit svoji komfortní zónu a zkusit s tím něco udělat.
To u nové generace postrádám. Vidím to na současných dětech – spousta výmluv, často „nemám na to nebo ono peníze“… Ale když chci něco dokázat, tak tomu musím vyjít naproti. Je třeba spousta stájí, kde vám za výpomoc nabídnou nějaké lepší podmínky, ustájení apod. Když mi bylo patnáct šestnáct, tak jsem vykydal dvacet boxů, navozil jsem slámu, seno a pak jsem šel třeba jezdit sedm koní… Chtěl jsem to dělat, i když jsem měl zdravotní problémy.
Čeho se v životě nejvíc bojíte nebo jste se bál?
Právě toho, že se ty zdravotní obtíže nezlepší. Že nebudu moct pokračovat v ježdění. Ležel jsem třeba tři měsíce v nemocnici s nohou na závaží a nedokázal si představit, co budu dělat, když nebudu moct jezdit… Říkal jsem si: budu to dělat naplno, dokud můžu. Až nebudu moct vylézt na koně, pak třeba přestoupím na roli trenéra. Ale dokud to jde, tak to nechci zahodit. A jsem schopen tomu hodně obětovat.
Není to se mnou jako s člověk moc jednoduché. Jiným to může připadat stereotypní, být stále ve stáji, od rána do večera se zvířaty. Závody jsou trochu oživení, ale stále pracuji. Ono to ani nejde, vynechat nebo někam odjet na dovolenou… Koně jsou živá zvířata. Teď jich mám v tréninku šestnáct a nemůžu je prostě někam jen tak odložit. I když jsme na závodech, musíme se stále starat i o ty koně, kteří zůstávají doma, a mít důvěru v tým, který je doma zajistí…
Co je vaše největší vize nebo sen?
Dělat to, co mě baví. Zůstat v pohodě, i když jsou nějaká zdravotní rizika, ale s tím jsme smíření. Pořád pracujete se zvířaty, která jsou šestkrát těžší a silnější než vy, tak se to může stát. Ale jsou to situace, se kterými člověk počítá. Každý to dělá ze své svobodné vůle. Není to jen sport nebo práce, je to životní styl. Chci v tom sportu zůstat i potom, co už nebudu moct aktivně jezdit. Už dnes, když na to mám čas, připravím tréninkový plán pro další lidi. Dělám třeba i nějaké motivační přednášky na středních zemědělských školách, kde se dětem snažím ukázat, že to není jen o penězích. A když třeba nemám finance, musím zabrat a něco pro to udělat. Nestydím se za to, že naši byli normální lidi, kteří pracovali u koní, házeli hnůj, jezdili s traktorem. To všechno umím taky. Jen ale že jsem chtěl něčeho dosáhnout, tak jsem si šel za svým… Ano, je to samozřejmě o štětí a talentu, ale když je nepodpoříte snahou, je vám to k ničemu. Ve sportu to obvykle méně talentovaní, ale hodně snaživí dotáhnou dál než ti talentovaní, ale neochotní pracovat.
A co vás teď čeká?
Mám za sebou svůj sen, kterého jsem chtěl dosáhnout – olympiádu. Teď přichází nové sezóny, noví koně, partneři, nové výzvy a možnosti. A to je příležitost zkusit to jinak. Třeba v tom, co Česká republika nemá – aby to nebylo jen o individuálních projektech, ale o nějakém systému… Každý stát má svoje jezdecké centrum, středisko, kde shromažďuje nejlepší talenty, trenéry. U nás se spoléhá na individuální výkony jednotlivců a jak oni sami naloží se svými možnostmi. Dokud to není systémově centrálně řízené, tak nevychováte tým lidí připravených dosáhnout velkých věcí. Třeba se podaří, že tu za 10 let bude velké jezdecké centrum, které budu moct vést a mladým předávat svoje zkušenosti. Protože když tu snahu jednotlivců spojíme, podpoříme tak, jak to funguje v zahraničí, tak nebudeme za tou jezdeckou elitou zaostávat deset let, ale třeba už jen dva roky.
V zahraničí jsou, předpokládám, dál nejen v systémové práci. Posouvají se hranice bezpečnosti a pravidel i v prostředí jezdeckých závodů?
Nedávno jsem se bavil se švédským trenérem, který je tu na výpomoc mj. i našim dětským jezdcům. Mluvili jsme o tom systému a tom, jak Švédové vidí současnost jezdectví. Oni jsou jedněmi z těch hodně progresivních národů. Vnímají, že se ten náš sport ubírá teď hodně byznysovým směrem. Ale současně se snaží pořád propojovat původní přírodní naturalistickou verzi s funkčním sportem. Švédům záleží na zvířatech a tím směrem se snaží také posouvat jezdecké sporty. Zachovat respekt a pokoru vůči zvířeti. Stejně vedou i svoji mládež, že kůň není věc nebo sportovní nástroj. Je to parťák. A když se k němu tak budete chovat, naváže s vámi vztah a bude ochoten s vámi spolupracovat. Tak je nastaven i švédský sytém výchovy mládeže v tomto sportu a hodně trestají všechny prohřešky. V tomto jsou Švédové opravdu bezkonkurenční: finanční pokuty, zákazy, odebrání licence… Dokonce i mezinárodní jezdecká federace přejímá hodně ze švédských pravidel.
A jsou velmi zásadoví, co se týče nových technologií závodění. Co to jde, využívají a vyvíjejí nové materiály, stále lepší typy pomůcek, chrániče, ochrany kopyt, ortopedické kování, airbagové vesty pro převoz apod. Obecně každý chce, aby jeho zvíře bylo v co největším bezpečí a co nejspokojenější. Takže zase, když je šance využít nějakou novou technologii, nové poznatky z veterinární medicíny, chiropraxe… A Švédsko je v tomto právě hodně progresivní. Tato země není žádná jezdecká velmoc, ale smýšlení lidí je tu prostě nastaveno jinak. Bezpečnost, etický kodex a respekt ke zvířatům berou hodně vážně a snaží se to aplikovat tak, aby to bylo ku prospěchu celému sportu.
Miloslava Příhodu zpovídala a obrazově zachytila Petra Doležalová