Pocitová hráčka

„Jsem pocitová hráčka,“ říká o sobě Klára Spilková, česká golfistka a ambasadorka značky Volvo. Jak sama v rozhovoru potvrdila, po 11 letech s Volvem vyzrává jako hráčka, řidička i jako člověk. Náročný profesní rozvrh obsahující ročně několik kontinentů vyvažuje s pomocí meditací a mindfulness. Také díky tomu zůstává veselou a klidnou i v náročnějších chvílích. A nadšenou, jako jsme ji zažili při posledním povídání a focení na Kouzelné Samotě.

Jsi jedenáctý rok s Volvem. Vystřídala jsi XC šedesátku i devadesátku a teď máš kombi a poprvé plug-in hybrid. Jak se s ním sžíváš?

Je to super. Dá se říct, že jsem se do toho vrhla po hlavě. Jen si potřebuji trochu zmapovat, kde budu v centru Prahy, kde bydlím, nabíjet. Ale na golfových hřištích, kde trénuju, se s tím počítá. Takže tři čtyři hodiny hraješ a mezitím si na parkovišti dobíjíš auto. A když projíždím centrem, líbí se mi, jak je to auto tiché a že jezdím bez emisí.

Vyspíváš s přibývajícími roky i jako řidička?

Doufám! Faktem je, že mezi ježděním tady a v Americe je trochu rozdíl, takže se člověk pokaždé musí naladit na tu danou zemi. Florida je taková rovná, bez zatáček, všichni řídí konstantní rychlostí. Tady musíš být mnohem víc ve střehu. Ale možná je to taky tím, že na Floridě bydlím v místě, kde žije hodně starších lidí, takže jejich jízda je takové pohodovější, klidnější. Což v Praze není, tady je i jízda uspěchaná.

Stresuje tě to?

V autě trávím hodně času hlavně, takže s tím už dokážu počítat. Pokud nespěchám, tak sama rychle nejezdím, klidně někoho pustím. A právě pro to množství času, který prosedím za volantem, jsem ráda za volvo. Krásně se mi řídí, zapnu si masážní sedačky, pustím si hezkou hudbu…

Přítomný okamžik

Hodně se zabýváš mindfulness, jógou, celostní medicínou a podobnými přístupy. Jak to využíváš při samotné hře? Jak se naladíš, když jdeš hrát?

Mám určité rituály. Většinou během turnajového týdne dost medituji. A volný čas je pak zaměřen na odpočinek a relaxaci. Obvykle aktivní, ale někdy si třeba jen pustím hudbu a dýchám. Hodně mi pomáhá protahování, jógové pozice, víc se naladit na tělo. Taky masáže, spánek. A když je to možné, upravím si stravu. Je to takový život, hodně o přizpůsobování se a být v pohodě se vším, co přijde.

Když nastupuješ na hru, máš nějaký rituál?

Vždycky si nejdřív sednu sama se sebou, uzemňuji se, abych cítila to propojení, a dýchám. Myšlenky, které mi běží hlavou, se snažím zpomalit a naladit se na ten den… Je to takové vědomé vstupování do vlastních přání. Stojím na jednom místě, tam se nacítím a z toho místa si přeji, co bych chtěla ten den udělat, jak se cítit. A pak udělám fyzicky krok na další místo, kde už jako jsem. Říkám si: dneska už to pro mě je – a pak přijde ta energie. To vědomé nastavování mysli na to, jak bych se ten den chtěla cítit a prožít ho, často využívám i v běžném životě.

Používáš i nějaké techniky, když tě čeká těžké hřiště?

Právě to, co jsem popsala, se dá dobře dělat i na hřišti. Pro tebe je to jen jeden krok – a současně vědomé vstoupení do toho, co si přeješ. U mě to není ani tak o tom, na kolik úderů bych chtěla zahrát, ale jak se u toho chci cítit: sebevědomě nebo radostně nebo lehce… Tomu, jak se cítíš, často odpovídají i výsledky – a i když výsledky nejsou, přesto ti dál zůstává ten naladěný pocit. Takže to dokážeš líp zpracovat. Jsi sama pro sebe vítězem.

Došla jsi k tomuto poznání sama, nebo tě někdo inspiroval?

Mě v životě inspiruje hodně lidí. Mám kolem sebe řadu úžasných osobností, se kterými můžu pracovat a jsou součástí mého týmu. Asi rok spolupracuji s Petrem Janem Řehákem, to je můj mentální kouč, a právě s ním můžu cvičit a probírat tyto věci. Když jsem v USA, mám ho na telefonu. Hodně mi pomohlo naučit se odidentifikovat, jako že ta špatná rána jsem já. Ale platí to i pro dobrou ránu – pak se udržím v tom středu, co jsem skutečně já. Jdu po hřišti a můžu hrát tak nebo tak, ale jsem v tom mnohem svobodnější, víc si to užívám a mám díky tomu ve své hře lehkost.

Když jsi měla těží období v USA, jak jsi zmínila, bylo to tou samotou a odkládanými turnaji, nejistotou?

Já mám ráda naplánování a jistotu. Proto mi pomáhá to zmíněné cvičení odidentifikování. Když se mi vše zbortí, tak mě to víc vrátí do přítomného okamžiku. A pak si můžu užívat ten den nebo týden a už se nebudu zatěžovat negativními myšlenkami. Byla to dlouhá cesta, na jejímž konci přišel emoční propad – to abych se mohla znovu postavit a našla v sobě novou sílu.

Olympiáda

Co ti dalo a vzalo odložení olympiády?

Pro mě to asi nebyla velká změna, ale už se pravdu těším, snad se to letos konečně povede. Mentálně jsem na to nastavená a také máme zatím oficiální přísliby, že se hry konat budou.

Takže máš nějaký „olympijský“ trénink?

Nemám. Mám standardní sezonní trénink. Mám tolik turnajů, na které se musím připravit, že je z toho celá sezona. Někteří sportovci berou olympiádu jako vrchol svého roku, já to tak ale nemám, protože se odehraje v průběhu sezony, takže ji vnímám jako další turnaj – který je ovšem samozřejmě speciální, protože je to olympiáda.

A jak se těšíš na olympiádu bez diváků?

Zažila jsem tu pravou olympijskou atmosféru s diváky. Teď budu mít možnost poznat, jaká je olympiáda bez lidí, bude to zase nová zkušenost. Každopádně já tam ty diváky mám, i když tam nejsou. Hraju sama za sebe, a přesto se o moji hru zajímá spousta lidí. Známých i neznámých. To, co je pro mne podstatné, je si ten turnaj užít. A kdo bude chtít, může mě sledovat, a já za to všem příznivcům děkuju.

Hraješ sama za sebe, jak říkáš, ale tak úplně sama na LOH nebudeš…

Původně jsem měla strávit týden v olympijské vesnici a na turnajový týden se přesunout do apartmánu blíže k hřišti, protože to leží trošku dál. To ale nakonec restrikce nedovolí a budu muset zůstat ve vesnici. I tak jsem ráda, že budu na místě už skoro týden předem a budu moci vychytat dopravu. A po loňské skvělé zkušenosti, kdy mi začal hole občas nosit můj přítel Sean, jsem se rozhodla to zopakovat i na olympiádě. Budeme tak moct tu atmosféru a všechno, co k tomu patří, prožívat spolu.

Co tě v poslední době potěšilo?

Teď mě těší spousta věcí. Třeba když mám nějaký čas sama pro sebe, když se můžu objevovat, být v přírodě. A s kamarády a s rodinou. Teď jsem se po pěti měsících vrátila na tři týdny a je toho spousta, je to náročné, ale je to takový pozitivní stres. Co mě potěšilo, bylo také naše společné focení. A pak mě zase potěší, když se vrátím na Floridu a můžu tam mít zase trochu větší klid.

Lidé, bez nichž to nejde…

Jaký je teď tvůj tým? S Monikou Tauchen pracuješ už…

… deset let. Teď se mnou Monika nejezdí, má malého syna Tobíka, komunikujeme hlavně po telefonu. Ale když jsem v Česku, jsme spolu skoro každý den, plánuje mi akce a vše ostatní, co je třeba. Je to taková moje pravá ruka. Máme stejné životní uvědomění, i když samozřejmě ona je matka s pětiletým synem, ale spousta věcí se nám navzájem propojuje. Dějí se nám podobné věci a můžeme se o tom spolu bavit, jsme naladěny na stejnou vlnu.

Kromě Moniky a mentálního kouče Petra je teď ve tvém týmu ještě kdo?

Se začátkem roku mám v týmu nového cadíka Michaela Mikolajczaka a nového trenéra Grega Lavoie, Američana žijícího v Praze. Když jsme se setkali, bylo mi hned jasné, že mi může něco dát. Naše spolupráce nebyla plánovaná, šlo spíš o takový silný pocit, který přišel po našem seznámení.

Je to u tebe jen o mentoringu, nebo ještě stále o technice apod.?

Taky trochu, samozřejmě, záleží na tom, ve které fázi sezony jsem. V golfu se dá vymyslet spousta věcí, někdy je toho na jednu hlavu až moc. Takže já se raději snažím dostat do toho přítomného okamžiku a víc k pocitům, jsem pocitová hráčka. Když se mě lidé ptají, jak hrát, tak jim odpovídám: Já vám můžu jen říct, jak to dělám já.

Máš to až tak, že ti tvůj pocit napoví, jaká ta hra bude?

Hm… ano. Ten pocit je o přenastavení mysli. Když máš dostatek vnitřní síly, tak to můžeš i změnit. Je to jen můj program, ne já – a když si to takto uvědomím, tak to špatné se vytratí, vyčistí, odplyne. Jde o rozhodnutí, jaký ten den chceš mít. I když někdy třeba nedopadne dobře, ale vůbec to neznamená, že máš takový život nebo že jsi špatný člověk.

A ještě tedy zpět k týmu, abychom na někoho nezapomněli…

Ještě musím jmenovat minimálně manažera Petra Žáka a kondiční přípravu trénuji se Sváťou Býmou. V Americe jsem si to trochu osahávala a hledala jsem trenéry tam, ale nesedělo mi to úplně, takže se Sváťou pracujeme online přes kameru a i s golfovým trenérem Gregem to takto zatím praktikujeme.

Jak ses vůbec sžila s online světem?

Dřív by mě online spolupráce vůbec nenapadla. Mám radši osobní kontakt, proto jsem nejdřív hledala i spolupracovníky v Americe. Ale takto to nakonec funguje úplně perfektně. Mám z toho radost – Sváťa tak přesně ví, co dělám, a až přijedu sem, můžu kontinuálně navázat. Samozřejmě všechno online nejde, na masáže apod. musím na Floridě k někomu zajít.

Když přijdou změny…

Jaký vliv měl poslední rok na svět golfu?

Turnaje a soutěže jsou teď bez diváků, to je zásadní změna. Na jednu stranu máš větší klid, ale diváci k těm soutěžím prostě patří. I další nevýhody ta situace přinesla: třeba bylo těžší dostat se na volné hřiště. Přišlo mi, že jak měli lidé víc času nebo reorganizovali běžný den, tak víc chodili na golf. A byla tam i spousta těch, kdo ho teprve s pandemií začali objevovat…

Ale v mezinárodním profesionálním golfu asi moc velký rozdíl nebyl. Turnaje byly od začátku roku dané. Minulý rok byly zrušeny asi na tři čtyři měsíce, ale pak se to zase rychle vrátilo a na to, jak to byla nečekaná a složitá situace, si s tím organizátoři velice dobře a rychle poradili. Mohli klidně na celý rok všechno zrušit. Místo toho ale hledali všechny způsoby a možnosti, abychom se my golfisté mohli vrátit zpátky a hrát.

Už jsi nějak vážněji přemýšlela, co bude, až pomine tvůj momentální profesionální program? Máš nějaké představy, sny?

Určitě to bude něco ve vztahu k přírodě. A zároveň bych chtěla také s lidmi jednou sdílet svoje zkušenosti. Nemyslím jako trenérka golfu, ale věřím, že to, co jsem si prožila, bych mohla předat dál a pomoct tím někomu dalšímu.

Jak dlouho můžeš vůbec dělat golf jako profesionál?

Dlouho, klidně do čtyřiceti pětačtyřiceti. U ženy ale záleží na tom, jestli chce mít rodinu a jestli jsi potom odhodlána se vrátit. Taky chci mít jednou rodinu – a pak se uvidí. Teď žiji týden po týdnu.

Petra Doležalová Kláru zpovídala i fotila na Kouzelné Samotě zprostředkované partnerem Amazing Places.