doba čtení 8 min
Stalo se to v serpentinách mezi údolím Otavy a Horskou Kvildou. Změna vibrovala ve vzduchu už dlouho, ale tam, v šumavském větru, se kapky v mracích definitivně srazily. Začalo sněžit. A bílý závoj, který zahaloval les, zároveň odkryl mou garážovou budoucnost. Přitom to začalo docela nenápadně.
„Hele, Fildo,“ oslovil jsem pasažéra vzadu na sedačce, „jaký bys chtěl auto, až budeš velkej?“
Ticho netrvalo nijak dlouho, kopce s klostermannovskou náladou zapůsobily i na šestiletou mysl.
„Takový, se kterým bych moh jet i do kamennýho lesa.“
Vhodná chvíle k zamyšlení
Moje ticho pak trvalo dlouho. Už nějakou dobu jsem uvažoval, jaké bude moje příští auto. Pokud jde o stroje, nejsem nijak promiskuitní a udržuji dlouhé vztahy naplněné city, což se projevuje svědomitou péčí a oboustrannou spokojeností.
Měl jsem svoje (dvě) auta rád a po důkladném hovoru s jistým šamanem o tom, že všechno je živé, si představuji, že i ona měla ráda mě a to poslední mě přímo miluje. Žádné mě nikdy nevypeklo, nikdy jsem nikde nezůstal viset, jejich výkon mi párkrát zachránil život a do servisu jezdím jen kvůli oleji a technické.
Ale – mohla by tahle auta vjet do kamenného lesa? Jak bych si připadal se staromódním dieselem a žíznivým benzínem na břehu křišťálové studánky Josefa Václava Sládka ve společnosti laní, ptáků a rudého vřesu? Byly doby, kdy bych to možná zvládl, i když až k vodě bych se neodvážil nikdy. Tak proč ne teď?
Probudila se ve mně duhová duše militantního ekologa, který hodí klíčky od auta do kanálu a začne trénovat na rotopedu? Ani ne, obrácení sv. Petrolheada nenastalo. Nemám ani chuť omílat klišé o stavu planety, kterou předáme svým dětem, a tak podobně. Jen bych si rád ujasnil, proč jsem v té chumelenici poprvé v životě viděl sám sebe v autě, které kombinuje benzín a volty. A mého společníka v něčem velmi tichém a voňavém na břehu tmavé vody.
Když duch doby mění preference
Změny často přicházejí nenápadně. V jistou chvíli se ale seskupí do zřetelného ornamentu a vy se ohlédnete, všimnete si ho a někdo to celé nazve duch doby. Samozřejmě – jsou vizionáři, kteří tyhle změny umějí předvídat, a pak pomalejší typy jako já, kteří si nového ornamentu všimnou, až když začne blikat. Duch doby.
A pak další úkaz, který lidmi hýbe i proti jeho vůli: transgenerační přenos neboli síla, která mezi generacemi přenáší způsoby, jak rozumět světu. A právě na břevnech ducha doby a transgeneračního přenosu občas ukřižujete své staré zvyky, které vypadaly jako zákon.
Tak vyprchala i má představa o svalnatém SUV 4×4 s jakoukoli spotřebou a zrychlením sporťáku. Duch doby a transgenerační přenos. Po světě se sedmi miliardami lidí bude brzy jezdit 1,5 miliardy aut. V době, kdy jsem na zadní sedačce jezdil já, jich nebylo ani 500 milionů, a když táta přivezl béžové Volvo 244 GL, všiml jsem si, že uvnitř auta voní trochu jiný svět než venku. Bezpečný, pohodlný a krásný…
Ne že by se tyhle vlastnosti měly odmlčet – ve své době byla dvěstěčtyřiačtyřicítka třída nejen mezi volvy, ale kdyby se mě táta tehdy zeptal, jaké auto bych chtěl, určitě bych nemluvil o kamenném lese. Chtěl bych něco obludně rychlého, lesklého a chromovaného. Ale dnes? Kdyby někdo narovnal serpentiny pod Zhůřím – opravdu bych se tudy chtěl řítit s plynem u podlahy? Riskovat krvavé setkání se srnou a všem tvorům dávat vytočeným motorem najevo, že právě projíždí civilizace? Sám sebe připravit o (beztak problematický) požitek z toho, že projíždím krajinou, o níž se píšou básně a romány?
V poslední době nějak přestávám spěchat a při navíjení asfaltové stuhy se chci – až na bezpečné výjimky – spíš uklidnit než si hrát na pozemní tryskáč.
„Zelenějším“ pohonem to teprve začíná
V naší rodině, schopné výroby katastrofických scénářů všeho druhu, prostě rozhodl transgenerační přenos jinak: žádný dětský úprk na kolech – znovu vyhrálo bezpečí a pohodlí. Jenže mezitím duch doby nenápadně zezelenal, což samozřejmě vede a ještě povede k mnoha roztržkám mezi emisními regulátory a milovníky vůně benzínu. A nejen to. Plaveme v přelomových časech nových souvislostí. Jestli vám záleží na tom, co jíte, třídíte odpad, protože házet petky do popelnice je vám trapné, časem přirozeně nastane chvíle k zamyšlení, čím vlastně chcete jezdit.
Na tuhle otázku si téměř milion evropských a něco přes 2 300 českých řidičů odpovědělo koupí elektromobilu nebo hybridu. Navzdory všem „pochybovačným proti“ ve stylu uhlíková stopa při výrobě baterií a jejich neprobádaná budoucnost, počet dobíjecích stanic, dojezd a taky finance.
Je docela možné, že někteří z nich se taky obrátili k autosedačce a dozvěděli se něco podobného jako já. Koneckonců – pokud nejste firma, pořizujete si čtyřkolové stroje přes city. A protože auta přišla o část schopnosti zrcadlit společenský status, může se stroj vhodný pro jízdu kamenným lesem stát vyjádřením schopnosti uvažovat o dětských odpovědích skrývajících budoucnost.
A tahle autosouvislost umí zajet ještě dál. I když zrovna nemáte v autě elektromotor, není od věci vědět, jak ohleduplně se chová matka automobilka. Vyrábí auta tak, že ryby z místní řeky se pořád dají jíst?
Takhle jsem uvažoval cestou na Horskou Kvildu, převracel v hlavě rozmach carsharingu, pochybnosti o tom, jestli příští generace budou chtít auto ještě vlastnit, jak pohodlně by se spalo v konceptu samořiditelné cestovní kapsle od Volva a jestli by opravdu přijela až na břeh lesního jezera jako na úvodní ilustraci. Když jsme pak zamykali nohy do běžek, měl jsem ještě jednu otázku.
Údolí řeky Vydry nad Čeňkovou pilou
„Hele, a proč bys chtěl vlastně auto na elektřinu?“
„Já neřek, že má bejt na elektřinu,“ zněla odpověď. „Elektrický auta musej bejt pořád připojený na dráty, ne? Nemohlo by jet prostě tam, kam chci, jenom tak?“
Zamyslel jsem se a uznal, že v jeho světě možná mohlo. Nicméně já, příslušník přechodové generace a obyvatel zlomové doby, si zatím vystačím s kmitáním elektronů a jemnou ozonovou vůní.
Volvo ze zelené země
Švédům z původní divočiny zůstávají pořád nekonečné lesy, nemluvě o desítkách jezer, a přírodou nechávají chytře prorůst i svá auta. Tak si to shrňme.
1. Továrna na výrobu motorů Volvo Cars ve Skövde se po přechodu na obnovitelné teplo od 1. ledna 2018 stala prvním klimaticky neutrálním výrobním závodem.
2. Na podporu kampaně Clean Seas vytvořila švédská automobilka verzi SUV typu Volvo XC60 T8 Plug-in Hybrid. Vypadá stejně jako běžná XC60, ale více než 170 dílů o hmotnosti 60 kg nahradily součástky z recyklovaných materiálů.
3. Volvo Cars financovala vědecký program v rámci závodu Volvo Ocean Race. Závodící lodě vezly přístroje zachycující údaje o klimatu v nejhůře dostupných částech oceánů a součástí sbíraných dat byly i informace o množství mikroplastů. Výsledkem bylo nejen prestižní ocenění Ocean Tribute Award, ale například i unikátní pokus o nápravu zneklidňujících výsledků výzkumu: v přístavu v Sydney, kde přírodní břehy nahradily hladké, a tedy biologicky mrtvé betonové bloky, vznikly živoucí mořské hráze v podobě stěn ze speciálních, na 3D tiskárnách vytisknutých dlaždic napodobujících kořeny mangrovů pro obnovu organismů, které filtrují vodu.
4. Nejpozději do roku 2025 budou čtvrtinu plastových dílů ve všech nových modelech Volvo tvořit recyklované materiály, na silnice vyjede milion elektrických volv a veškeré továrny automobilky budou vykazovat neutrální uhlíkovou stopu.
5. V souvislosti s plánem na omezení nejvyšší rychlosti všech vozů Volvo vyrobených od poloviny příštího roku na 180 km/h se objevily překvapivé reakce. Především v Německu, kde na 40 procentech dálnic stále platí neomezená rychlost. Zatímco zástupcům tamního autoprůmyslu se omezení rychlosti nelíbí, sami motoristé to vidí jinak: 52 procent souhlasí, více než třetina by si takové auto koupila, 20 procent by přivítalo omezení na 160 km/h a další pětina by dokonce dala přednost rychlostnímu stropu na stočtyřicítce.
No a nakonec něco o autu, ve kterém klíčová otázka o kamenném lese padla – možná i proto, že z obložení palubní desky voní pravé dřevo… Volvo V60 T6 AWD ve výbavě Inscription, motor – zážehový čtyřválcový dvoulitr s turbodmychadlem a kompresorem, 310 koní, 4×4, 8stupňový automat, 0–100 km/h za 5,8 s, průměrná spotřeba 7,6 l, cena této verze od 1 314 900 Kč.
S myšlenkami svými i synovými se svěřil a fotografie pořídil redaktor magazínu Esquire Dalibor Demel.
