doba čtení 11 min
Stačilo zahlédnout siluetu. V teplém květnovém odpoledni. Pokropenou drobnými pohyblivými stíny listů. Ten tvar – ačkoli se navenek obvykle citově neprojevuji – ze mě vyrazil výkřik překvapení, radosti a ještě něčeho nepopsatelného: „Ty jo, to snad není…! To je…!“
Nechci přehánět, ale musím. V tu chvíli se s okolním světem něco stalo. Lidé zamrzli uprostřed kroku, teréňák na hlinitém polygonu zůstal viset předními koly ve vzduchu jako prosící pes, čmeláci odmítli dosednout na kytky. Ten tvar a odstín lakované pleti… Počkal jsem, až čmeláci dosednou, na dětských nohou seběhl travnatý kopeček a zastavil se u béžového kolosu. Důvěrně známého béžového kolosu. Kolem pobíhal chlápek v pruhovaném triku a kapsáčích a právě něco vytahoval z kufru.
„Dobrý den,“ oslovil ho někdo mezi deseti a dvanácti. „Mohl bych si vaše auto vyfotit?“
„No jasně, samozřejmě!“ A dál něčím harašil u zádi auta, protože nevěděl, kdo ho právě navštívil. Zatím. Zaklapl víko kufru a já se pro absolutní nevyvratitelnou jistotu přesunul na záď.
Samozřejmě, bylo to tam. Vlevo VOLVO, vpravo 244 GL. Chromová písmena, lesklá jako tehdy. Stejně jako ozdobná placka ve tvaru trojúhelníků v trojúhelníku na zadním sloupku, u níž jsem vždycky přemítal, koho napadlo udělat ji právě takhle. Naposledy jsem si ji takhle pečlivě prohlížel v roce 1982…
A ty nárazníky, obří, vyzývavé, tankoidní. Těchto aut po Česku nikdy moc nejezdilo. Už vůbec ne v hladké elegantní béžové. A navíc…
„Víte, táta měl kdysi přesně takovýhle auto. Ale to naše bylo s klimatizací…“
Chlápek se zarazil.
„Ale tohle klimatizaci má!“
„Fakt?!“
Výlet do minulosti
Abyste rozuměli, kdysi dávno, když na okrajích lesa ještě rostly prvohorní přesličky, auta klimatizaci ve standardu neměla. A týkalo se to i volv. Klimu jste si museli objednat – a dostali jste potrubí naplněné freonem. Jenže táta si žádnou klimatizaci neobjednal. Byla tu totiž jistá legenda.
„Je to ročník 1980?“ pokračoval jsem jako detektiv ve výslechové místnosti.
„Jo, osmdesát.“
„A od nás z Tuzexu?“
„Jo, stálo to tenkrát pětašedesát tisíc bonů. Původně to prej z toho Tuzexu koupil nějakej autobusák.“
„Tak to asi ne,“ vypadlo ze mě truchlivým tónem. „Táta nebyl autobusák.“
„Já to taky nevím jistě, znáte to, kdo ví, jak to bylo.“
Legenda praví, že v roce 1980 putovala zásilka několika volv do Íránu. Do země, kde se auto bez klimatizace mění v papiňák. Jenže kvůli k íránsko-iráckému konfliktu cílová země nákup odřekla, náklad zůstal viset na ruzyňském letišti a těch pár aut koupil český Tuzex. Pár Volv 244 GL s klimatizací. Zrychlil se mi tep, protože tohle auto…
Bylo nebylo…
„Můžu se podívat dovnitř?“
Posadil jsem se za volant, na místo, o kterém jsem mezi deseti a dvanácti marně pokukoval. Obýval jsem tehdy zadní lavici, povaloval se bez autosedačky na hnědém veluru a čichal všechny ty vůně. Látka, guma koberečků, pěnová hmota tvrdých žebrovaných opěrek hlavy. Základka, všechny ty brutální dětské příhody, zasuté prvopočátky dnešních průšvihů i radost a zvědavost na budoucnost.
Momentky, kdy táta vyjíždí z utopené garáže do prudkého kopečku a zadní zástěrky škrtnou o beton. Kdy si užívá slast z řízení, řve „volvooo!“ a nikdy nezastaví, když se mámě chce čurat. A pocit absolutního bezpečí v malém obrněném světě, odděleném silnými dveřmi vyztuženými traverzami, nemluvě o náraznících šířky barového pultu.
Ale ne. Ten tachometr…
„Tak asi ne,“ znovu jsem se zklamal. „Tenhle dvojitej s mílema tam nebyl.“
„Jo, nebyl. To jsem tam dal já.“
„A tenhle přepínač taky ne.“
„Ten fialovej? Jo, ten jsem tam dal taky já.“
„A ta šaltpáka tenhle přepínač taky neměla, to naše byl čtyřkvalt,“ sklouzl jsem pohledem ke středovému panelu.
„Jo, taky tam nebyla. Dodělal jsem ji tam a přidal druhej karburátor, protože my máme často srazy daleko, musím po dálnici a tam ta pětka fakt chyběla. Ale je to originál volvo, tak jak by to tam namontovali ve fabrice za příplatek.“
Všechno sedělo. Lak, barva interiéru, výbava. Nebo… ještě jedna možnost. Kdysi jsme v tom autě měli menší kolizi. Obešli jsme vůz a chvíli zkoumali neporušenou oblast pod zadním sloupkem.
„Tak asi ne, ledaže…“
„Možná je to opravený, bylo to v laku,“ utěšoval mě majitel.
Kořeny pevnější než skála
Znovu jsem se posadil k volantu a nechal mysl klesat vrstvami obydlenými vzpomínkami. Hnědý velur, budíky, přepínače… V hlavě se znovu spojovaly zapomenuté souvislosti, bylo tam všechno. Napadaly mě stejné otázky jako tehdy, i když od doby, kdy mi hlavou probleskly poprvé, se dost změnilo. Bezpečná volva jsou ještě bezpečnější a chytřejší. A já? Dá se tomu říct vývoj? Evoluce k něčemu dokonalejšímu? Dost lidí kolem mě by nejspíš nesouhlasilo.
Už nezjistím, jestli auto, které ve mně zahrálo na zapomenutou dětskou strunu, bylo tehdy opravdu naše. A ani na tom nezáleží. Sedával jsem v TOMHLE autě a bylo mi deset, jedenáct a dvanáct. A stejně jako v každém novém volvu s hybridním pohonem a armádou asistentů dřímá matrix dvoustovkové řady, v takové chvíli se prostě konfrontujete i s tou svou. Někdo uvnitř vás, zapomenutý v časovém protisměru, se připomene, slepé zrcadlo zjasní a vy v něm uvidíte kluka, který se z hloubky časové jámy zeptá: „Tak tebou jsem se nakonec stal? Tohle jsem chtěl? Takhle jsem naplnil svoje možnosti?“ Nijak zle, možná jen trochu zvědavě a udiveně.
Tady nejspíš koření ta autová nostalgie. Za tohle patří díky lidem, kteří vytrhávají stroje z proudu let a namáhavě je udržují v bezčasí. Za možnost návratu k původním souřadnicím. Určitě to znáte. Možná jsou blízko, možná daleko a nejspíš ani nejsou tak docela původní. Ale poznáte je. Tahle auta vás k nim dovezou, aniž by se pohnula z místa – a zbytek je už osobní legenda, o níž nemusíte mluvit.
Vystoupil jsem, jemně zaklapl dveře a pohladil auto po střeše. Je dost možné, že se už neuvidíme. Ale nezapomenu, koneckonců už podruhé.
„Tak se ozvěte, co jste zjistil, třeba najdete nějaký starý fotky,“ rozloučil se majitel mého auta.
„Jasně.“
Po fotkách se podívám, to určitě. A možná se ozvu. A možná ne. Osobní legendu je nejspíš nakonec lepší vyprávět jen sám sobě.
Pravidla bezpečí
Ochranu posádky jako jednu z hlavních hodnot vzývali už zakladatelé továrny Volvo v roce 1927. A legendární dvoustovková řada znamenala v tomto významný skok – což jsem samozřejmě jako dítě nevěděl, ale už první pohled na béžový kolos mi napověděl, že tohle bude tak trochu jiné auto než křehké plechové krabičky kolem.
Dvoustovky se objevily v roce 1974, za rekordních 19 let se jich vyrobilo 2 862 573 a staly se doslova kultem, nejoblíbenějším volvem všech dob. A díky sportovním úspěchům (například zlatu na ME evropských vozů v roce 1985) byly nadupanější verze známé pod přezdívkou „létající cihla“, což berme jako hold klasickému a nadčasovému designu Jana Wilsgaarda. A tradičně velmi bezpečná cihla.
Dvě stě procent ochrany
Konstruktéři vycházeli ze zkušeností s VESC neboli Volvo Experimental Safety Car z roku 1972. Díky americkým standardům dostala dvoustovková řada mohutné nárazníky a příď se prodloužila o 13 centimetrů, což znamenalo vetší deformační zóny. Modernizovaná přístrojová deska skrývala deformovatelný sloupek řízení, což zabránilo těžkým zraněním při čelním nárazu, benzinová nádrž se přesunula pod zadní nápravu a páka ruční brzdy našla místo skryté mezi sedadly.
Když jste se nepřipoutali, rozblikala se červená kontrolka a červeně byla označená i padesátka na tachometru jako připomínka rychlostního limitu ve švédských městech. K tomu připočtěte mohutné dveře uvnitř vyztužené ocelovými příčníky a kvalitní severskou plechařinu.
Bouračkové nedobytnosti dvoustovkové řady si ostatně všimli i v Americkém úřadu pro silniční bezpečnost NHTSA: v roce 1976 vyzkoušeli pár crashtestů na modelech 244, které dopadly tak skvěle, že podle nich vytvořili standardy a všechna další auta pak srovnávali právě s tímhle volvem.
Ještě skvělejší současnost
Prostě samé bezpečnostní rekordy a superlativy tehdy – i teď, po více než čtyřiceti letech. Holistický přístup současných pravnuků dvoustovek funguje v pěti fázích. Při běžné jízdě se o vás stará třeba výjimečná volvistická vychytávka v podobě informačního systému monitorujícího mrtvý úhel s asistentem řízení. Takže když se až příliš zamyslíte, vaše volvo vás volantem přesvědčí, že bude lepší tam kolegovi za vámi nevjet.
No a pak samozřejmě udržení auta v jízdním pruhu, kontrola pozornosti, varování před křížením s jiným povozem nebo detekce dopravních značek. A také další specialita volva jako auta, které ve své domovině projíždí tisíce kilometrů divočinou – detekce velké zvěře.
Ve fázi 2 neboli konfliktní situaci se probudí stabilizační a varovné systémy jako unikátní podpora řízení při vyhýbacím manévru, řízení boční stability nebo varování před kolizí zezadu. Pokud se nehodě už prakticky nedá zabránit (fáze 3), spustí se kromě jiného systém City Safety a podpora brzdění, další varování nebo rovnou samostatný úhybný manévr.
Ve čtvrté fázi je už nehoda nevyhnutelná a uplatňují se prvky snižující riziko zranění a maximální ochrana posádky – deformační zóny, snížení rychlosti nárazu, kdy auto začne samo automaticky brzdit, probudí se předpínače bezpečnostních pásů, airbagy nebo systém ochrany před hyperflexí páteře. A pokud dojde k havárii, pak auto samo dobrzdí a upozorní bezpečnostní asistenci (Volvo On Call).
Jedno má ale všechna tahle moderní péče s bezpečností dvoustovkové řady přece jen společné – myšlenku spoluzakladatele značky Gustava Larsona, kterou si zapsal do jedné z prvních knih se záznamy o prodeji: „Automobily jsou řízeny lidmi. Proto je hlavním principem stojícím za vším, co ve Volvu děláme, bezpečnost – a tak to musí zůstat i do budoucna.“
A tak to skutečně zůstalo a bude pokračovat.
Do vzpomínek se zanořil Dalibor Demel a své povídání a fotografie od Volva doplnil snímky z vlastního archivu.