doba čtení 8 min
Od grafika firmy vyrábějící oblečení k úspěšnému filmovému režisérovi. Tak by se ve stručnosti dala charakterizovat profesní dráha Rudolfa Havlíka. Ve skutečnosti jeho příběh byl a je mnohem košatější. Pravidelně střídá životní role režiséra, scenáristy, cestovatele, spisovatele.
V jeho nejnovějším filmu, který se do kin chystá koncem září, bude tentokrát účinkovat Volvo. A hned dva modely. Které a podle čeho je režisér přiřadil k jejich filmovým majitelům, i o tom bylo povídání s Rudolfem Havlíkem.
O Bábovkách…
Co ti natáčení Bábovek dalo? A jak tě za ty čtyři roky ovlivnil ženský pohled na svět a život?
Podařilo se nám dát dohromady talentované lidi, se kterými se mi dobře pracovalo, a věřím, že i nadále bude. Naučil jsem se ještě větší trpělivosti. S Radkou Třeštíkovou jsme na filmu pracovali čtyři roky. Přepsali jsme ho snad tisíckrát a pak znovu každou scénu zvažovali, jestli nás baví a chceme ji… Tolik práce na textu jsem ještě nezažil, ale stálo to za to.
A ženský pohled není zcela podstatný, důležité je, aby ten film fungoval jako celek a byl pochopitelný pro každého. Je to ženský svět, ale kočírujeme ho společně s Radkou, takže to můžu vyvažovat.
Jak moc jsi do scénáře a režie zakomponoval vlastní prožité příběhy?
Bábovky jsou adaptací knihy, takže jsme se jí snažili držet. Mužské postavy jsou v ní potlačeny způsobem vyprávění – a tam jsem už jsem mohl víc zasáhnout. Radka mi dala prostor, abych je napsal a aby příliš nerušily ženské postavy, protože o těch primárně vyprávíme. Celý scénář je ale výsledkem mnoha dní, které jsme u něj proseděli, smáli se mu, nadávali na něj, hádali se a tvořili. Když se za tím ohlédnu, vůbec nechápu, jak jsme to dokázali.
Pečlivě jsi vybíral herce, i do vedlejších rolí. Přistupoval jsi stejně také k výběru auta?
Jako malý kluk jsem v německé televizi viděl test tehdejšího modelu Volvo a zcela mě to sebralo. Poslali ho ze skály přímo na čumák a dole se ukázalo, že by to řidič přežil, protože bezpečnostní standardy byly naprosto výjimečné. Od té doby tak o Volvu smýšlím, takže když se objevila možnost mít ho ve filmu, neváhal jsem ani minutu.
Použité modely se hodily k postavám v knize a jezdí v něm i rodina Radky Třeštíkové, takže jsme Volvo zahrnuli i do té naší filmové rodiny. Ondřej Vetchý, který hraje politického kandidáta, potřeboval vůz, co by pasoval k jeho postavení. Vybrali jsme noblesní S90. Rosťa Novák hraje podnikatele, který má rodinu a hodně jezdí po stavbách. Ten zase jezdí SUV XC90… Víc zatím nebudu prozrazovat, ale rodinný vůz využije beze zbytku.
„Vždycky je třeba začít u sebe. Potrvá to možná stovky let – ale jinak se svět nezmění.“
O životě…
Jaká byla tvoje cesta k filmu?
Jako grafik jsem nejdřív pracoval pro firmu, která vyráběla sportovní oblečení. Později jsme s kamarádem založili svou vlastní firmu na snowboardové oblečení. Začal jsem létat do Asie domlouvat výrobu. Pracoval jsem v Indii, Bangladéši, Pákistánu, Thajsku a postupem času si mě začaly najímat firmy, abych jim pomohl s výrobou v Asii. Byl jsem tam jako doma. Psal jsem blogy, fotil, byla to skvělá práce.
A protože mi psaní šlo a texty byly poměrně úspěšné, vzpomněl jsem si na svůj dětský sen, kdy mě v kině uchvátil E.T. mimozemšťan a já se rozhodl také jednou dělat filmy. A tak jsem si řekl, že to risknu. Doba tomu byla nakloněna, protože v digitálním světě je všechno jednodušší. Přes velké problémy jsem svůj první film Zejtra napořád dotáhl do konce a díky bohu byl úspěšný. Měl jsem otevřené dveře – a tak jsem vstoupil.
Natočil jsem druhý film, Pohádky pro Emu. To je taková má srdcovka, kterou teď můžete vidět každý rok před Vánoci. Podařilo se mi to a dnes mám možnost pracovat na složitých projektech, jako jsou Bábovky. Ale pořád se učím. Každý den. Protože mě má práce naplňuje a stále přicházejí nové postupy a nové možnosti, jak věci udělat. A také jsou přede mnou tisíce lepších, které se můžu snažit porazit a naučit se být jako oni. A to je vzrušující.
O vztazích…
Na stránkách k filmu se píše, že Bábovky mapují současné rodinné a partnerské vztahy. Jak ty dnešní vnímáš ty sám?
Dnešní doba je hrozně zrychlená, jako bychom ani nežili v přítomnosti. Dříve když chtěl člověk něco dokázat, musel se k tomu dlouho propracovávat. Lidé měli větší trpělivost i empatii. To mi dnes chybí: díky technologiím můžeme mít všechno nepodstatné hned. Málokdo je ochoten pracovat na sobě, na vztazích, na vzdělání.
Tento moderní instantní svět má ale i svá pozitiva a výzvy. Musím odevzdat dobrý film; když bude špatný, na internetu se to hned „rozkřikne“ a nikdo na něj nepřijde.
To, že na všechno lidé nadávají, se dá přežít, jen si člověk musí zvyknout, že mu veřejně někde na síti nadávají do dementů. Snažím se takovým způsobem nechovat, přestože mě hodně věcí na této době štve. Je to jediný způsob, jak věci měnit k lepšímu. Dobré věci si najdou cestu k přežití, jen je stále složitější prodrat se dnešní kybernetickou hlušinou. Lidí, kteří se od ní odklánějí, je ale čím dál víc. A já s nimi chodím na pivo, povídáme si – a je to pro mě mnohem důležitější než žít na síti. Každým dnem si to víc uvědomuju.
O cestách…
Točíš nejen celovečerní filmy o vztazích, ale jsi také autorem úspěšných cestopisných dokumentů. Vnímáš příběhy i na cestách?
Každá cesta je příběh. Příběhy jsou to, co mě baví, a proto je vyprávím. Některé smyšlené a napsané, jiné dokumentární a odžité na vlastní kůži. Dokumentární filmy dělám pro zábavu a ze zájmu. Snažím se vyprávět obrazem, hudbou a emocemi a v dokumentární tvorbě se pořád nejvíc podřizuji příběhu. Ale každý ten film je jiný a potřebuje jiný pohled na věc. Teď připravujeme nový dokumentární cyklus a budeme ho tvořit zase zcela jiným způsobem.
O zvedání plechovek…
Všiml sis, jak se pohybuješ po světě, nějakého posunu ve vztahu k ochraně prostředí a těmto hodnotám?
Člověk, který hodně cestuje, vidí věci tak, jak doopravdy jsou, protože je jim zkrátka přítomen. To je největší zkušenost na světě. Být tam a vidět, pochopit a zažít. Ten posun v zájmu o životní prostředí je patrný, zejména u Evropanů a Američanů. Lidé nejedí maso, nekupují umělohmotná brčka, jezdí čistit pláže na Bali – a pak to rádi zvěční na Instagramu… Ale potom přijede člověk do Jizerských hor a za každým rohem je skládka. Na ulicích se válejí odpadky a lidé, kteří by je na pláži na Bali zvedli, je tady překračují.
Když jdeme s Ondrou Vetchým po Praze, posbíráme kila odpadků. Všude se něco válí, ale nikdo nezvedne plechovku ze země a nehodí ji do koše. Nikdo by ho u toho neviděl a neměl by fotku na Instagram. Bez příběhu se dnes nepomáhá. Vidíš, zase ten příběh. Ale právě tady celá pomoc planetě začíná – u věcí, které nejsou vidět. A ty není každý ochotný dělat.
Je vás ve tvém okolí víc?
Strašně moc! Třeba můj kameraman Václav, se kterým společně cestujeme a natáčíme dokumenty, s Ondrou Vetchým stále vymýšlíme, jak pomoct, hodně pomáhají Jana Plodková a Anička Geislerová. A další, které třeba vůbec neznáte. Všichni tihle lidé se snaží dělat něco záslužného a nepotřebují u toho být vidět.
Vždycky je třeba začít u sebe. Naučit to sebe, potom své děti a ony to – když budeme mít štěstí – naučí zase další generaci. Potrvá to sice desítky, možná stovky let, ale jinak se svět nezmění. Já sám se snažím pomáhat, kde to jde a kde mi to čas, kapsa a možnosti dovolí. Spolupracuji s charitami, kterým věřím. Navrhovali jsme trička pro klokánky, točili zadarmo pro dětské domovy. Sháním peníze pro onkologicky nemocné děti a snažím zapojit další lidi. Aby udělali něco málo víc, co možná není vidět, ale dává zatraceně velký smysl. Zvedáme ty plechovky. Potichu, bez fotoaparátů, jednu za druhou, protože jinak to zkrátka nejde.
Do režisérovy mysli se snažila proniknout Petra Doležalová, povídání dokreslují záběry z natáčení Bábovek z aparátu Tomáše Třeštíka.