Odvážně proti strachu

Co má společného auto a vaše tělo, létání a práce chirurga, šperky a vyjmuté žlučníkové kameny? Může se z vašeho vozu stát diagnostický nástroj a jeho servis inspirací pro péči o zdraví? A co je potřeba k zachování bezpečného prostoru, když se pohybujete na hraně? Tomáš Šebek dokáže s hravostí a zvídavostí spojovat zdánlivě neslučitelné. S chirurgem, blogerem, spisovatelem a tátou jsme se postupně od létání dostali až ke kráse lidských útrob či medicínskému potenciálu osobních automobilů.

Co vás jako chirurga přivedlo k létání? Nedostatek adrenalinu na sále, či naopak touha čelit vlastnímu strachu? Nebo šlo o praktickou dovednost pro lékaře na zahraničních misích?

Když to vezmu vylučovací metodou, potřeba adrenalinu to nebyla. Adrenalin na operační sál nepatří, chirurg by měl být vždy klidný. Pokud začne podléhat adrenalinovému rauši, měl by nůž předat asistentovi. 

Co se týče překonávání strachu – ano, to je přesně ten důvod. Já se hrozně bál létat a toto mi přišlo jako způsob, jak to překonat. Racionalizovat si svůj strach. Rozdělit velký strach na malé – ty pak jeden po druhém metodicky překonám snáz, aniž bych si na konci všiml, že jsem překročil hranici toho velkého strachu. Je to jako s chirurgií. Když vyjdete ze školy, nečekají se od vás hned heroické výkony. Nejdřív budete pod něčím metodickým vedením provádět drobné zákroky. A když to vypadá, že nůž jde někam jinam, ten starší chirurg vás v uvozovkách čapne pod krkem, vysvětlí chybu a nasměruje vás správně. 

A co se týče toho posledního, mezi chirurgií a létáním je skutečně velká paralela. Když letadlo letí, už si pilot neodskočí na záchod nebo na kafe. Musí pořád něco dělat, úspěšně „dooperovat“ až do přistání. Na sále je to stejné: jakmile říznete, už od operace taky nelze odejít. Obojí je o rychlosti, schopnosti se rozhodovat, o týmové souhře a disciplíně. 

Máte před operací nějaký rituál?

Na rituály moc netrpím, z talismanů jsem měl už od dětství legraci. Jediné, co by se dalo nazvat rituálem, je, že si s sebou na zahraniční mise beru červené operační boty. Už se mnou procestovaly celý svět. Kdybych je zapomněl doma, tak snad tu misi zruším a vrátím se… 

Hodně pacientů má strach jít k lékaři. Googlují a odkládáním a děsivými scénáři si zadělávají na malér. Jak vnímáte, že váš projekt online medicíny pomáhá?

Primárně bylo naším cílem poskytnout lidem druhý názor. Aby to, co někde zaslechli na půl ucha, ve stresu, v hektickém a sterilním prostředí nemocnice a čemu třeba moc nerozuměli, si pak doma mohli ověřit, že ten postup byl ve většině případů správný. Takže jsme začali poskytovat druhý názor a zároveň si přirozeně budovat důvěru. 

To, že odpadl limit fyzického kontaktu mezi lékařem a pacientem, podnítilo určitou formu strachu, kterou je třeba co nejrychleji zase odbourat a nastolit důvěru. A ten digitál to do určité míry umožnuje. Nemůže to nahradit, ale hezky to doplňuje. A kdo se obával, že tímto neosobním přístupem nelze navázat vztah, tak by se zklamal – máme dnes už evidenci statisíců případů dokazujících, že ta důvěra funguje.

Takže dobrý doktor a vztah s ním jsou důvodem ke změně, že se pacient ke svému lékaři, a dokonce i na zákrok může i těšit… 

Takto by se s pacientem mělo v psychologické rovině postupovat. My jsme chirurgové a nikdo nás neučí pracovat s duší a pocity člověka. Stanovíme diagnózu a řízneme… Já už dlouho nenosím do ordinace bílý plášť a moje první otázka není, co vás bolí, ale odvádím pozornost na to, co člověka uklidní. Odkud jste přijel? Čím se zabýváte…? 

Mnoho obav je postaveno na domněnkách nebo se šíří spousta mýtů – třeba jako o elektromobilitě. Ale dá se s tím hezky pracovat – prohodit slovo s pacientem, dotknout se ho, zavést řeč na něco jiného, to lékaře nic nestojí. A to ještě podpořím tím, že se odmítám oblékat do bílé. Kde nepotřebuji striktně sterilní oblečení, třeba když jde o vyšetření nebo administrativu, tak zůstávám v tom, v čem jsem přišel z ulice. Košile s vyhrnutými rukávy a oblekové kalhoty. Tento trend jsem mimochodem vysledoval při práci v Irsku. Jen my tady jsme zvyklí chodit k pacientovi v bílých montérkách. Není to ani o hygienickém standardu, jde jen o zažité dogma, že český lékař by měl být v bílém. 

Vy jdete rád proti zažitým pravidlům…

Pozor, ne proti pravidlům. V chirurgii je spousta pravidel, která zajišťují bezpečnost! Spíš se snažím torpédovat nesmysly. Většinu pravidel tedy ctím, ale když je něco vyložená zhůvěřilost ve smyslu „tak se to prostě dělá“, tak tomu se bráním. Pokud nejsou podložena nějakými konkrétními daty. 

Někdo fotí gastro speciality, vy gastro zákroky. S laskavým a vtipným komentářem, a dokonce výzvou, že „uříznete“, co je třeba. Jaké máte ohlasy na tuto výzvu a stíháte vůbec řezat všechny zájemce?

Stíhám. Mým velkým vzorem je Lukáš Hejlík (autor projektu Gastromapa – pozn. red.) a jeho gastro speciality. Když jsem dával vlastní gastroenterologickou specialitu, tak jsem se tím do určité míry nechal inspirovat. Říkal jsem si, že se to dá přece nafotit, jako by to bylo food porn… Sice jsem si nejdřív dělal trochu legraci, ale zjistil jsem, že hodně lidí to začíná brát bez zjevného otřesu a přivádí je to na myšlenku, že to vlastně v sobě nechtějí. Což je přesně to story, které běží podprahově v mých příspěvcích, které jsou trochu šokující, ale hlavně vyvolávají otázky, zda by člověk neměl tedy na to vyšetření jít… A to s sebou přináší spoustu zájemců o řez (smích). 

Prevence je skvělá, samozřejmě, a vítám lidi, kteří přicházejí včas na diagnostiku. Ale jsem chirurg, vystudoval jsem to, dělám to dvacet let a baví mě to, takže když někdo přijde s žádostí o řezání, tak ho neodmítám. Někdy je toho hodně, ale já se rád podělím…

Facebook hodně obrázků maskuje a dává varování. Vy ale zákroky fotíte někdy jako šperk, jindy jako neznámé ovoce. Jak tělo zevnitř vidíte? Lze o něm mluvit jako o krásném?

Mě hrozně fascinuje, jak je to uvnitř logické, přestože to může na první pohled působit jako chaos. Neméně zajímavé je, jak celé tělo vlastně funguje. Je to neuvěřitelné do toho nejmenšího detailu, do nejmenší vlásečnice ve střevě. A časem zjistíte, že postupujete méně a méně krvavou stopou, to jsem se aspoň od starších kolegů naučil. Spousta tkání se dá separovat téměř bez krvácení – právě proto, že je to takto šikovně v našem těle sestaveno. Když je člověk mladý chirurg, používá spíš tu ostrou stranu nástroje. Ale čím jste starší, tím víc se těch tkání spíš jemně dotýkáte a separujete je od sebe. To je další level, vyšší operační technika, která mě hrozně fascinuje. A díky tomu, že operační pole není zalité krví, máte možnost vidět, jak je lidská anatomie krásná. 

Léčíte, současně jste na střídavé mateřské dovolené, rozjíždíte řadu projektů, jste neustále ve veřejném prostoru a do toho zvládáte adrenalinové aktivity. Co vám pomáhá jet v takovém tempu? A kde leží hranice bezpečnosti, které nepřekročíte?

Mateřská… já tomu říkám „part time otcovská“… Pro dnešní dobu se hodí vnímání světa ve tvaru T-shape. Tedy že nejsem superspecialista v jedné vertikále, jsem schopen jich spojit víc. Nebo se dostávám víc horizontálně – tím, jak se většinu času pohybuji v týmech, spojuji ty, kdo ty vertikály umějí. A i když se dnes nevěnujete na sto procent nádorové chirurgii tlustého střeva a konečníku na špičkové úrovni v nejlepší nemocnici, tak máte aspoň prostor vystavět si další profesní vertikálu, což pro mě je endoskopie, kde jsem spojil léčbu s diagnostikou. Nebo si můžete dokonce dovolit přesahy mimo, zdánlivě nespojitelné. Třeba právě chirurgii a létání nebo medicínu tradiční a medicínu digitální. A to mě baví. Takže za mě je ta spojovací horizontála medicína, ale to zdaleka neznamená jen medicína s pacientem, ale digitální, diagnostická a spousta dalších poloh. 

Jsem celoživotně zvídavý, hrozně mě baví se učit. A doufám, že mě to nikdy bavit nepřestane. Moc bych chtěl, aby i moje děti toto měly jako hlavní dar v životě. Člověka to nesmírně obohacuje, jen to nesmí překročit do vyhoření. To se neustále balancuje a jediné, co mi opravdu jde, je organizace – času i lidí. Do týmu vyhledávám ty lepší než já, abych se od nich mohl učit. Pořád je to ale pohyb po hraně a člověk musí mít dostatečnou flexibilitu na to, aby z toho mohl eventuálně uhnout, něco pustit nebo přidat. 

Jaké největší výzvě jste ve své kariéře čelil? 

Paradoxně to vůbec není nějaký špičkový výkon nebo touha být Elonem Muskem v oblasti medtechu. Celoživotně řeším výzvu, jak být dobrý otec, rodič. To, že mám genetickou kopii, které se nemůžu 100% věnovat… A jak jsem říkal, že mě baví se celoživotně učit, být flexibilní, neuzavřít se v nějaké komfortní zóně, entropii, tak sám toto řeším na denní bázi: jestli být tam, nebo tady – a co je pro mě životní priorita.

Co pro vás znamená cítit se bezpečně?

Být minimálně pozorovatelem nebo účastníkem něčeho, co mě o kousek posunuje a co ostatní můžou vnímat jako nebezpečné, ale v ten moment v tom nechci být sám. V nebezpečí, kterým jsem si už sám prošel, se považuji za pionýra a rád se podělím o zkušenost. Například když moje starší děti měly lézt někam na na skálu v okamžiku, když jsem před 15 lety měl závratě takové, že jsem se bál vylézt na židli. Tak jsem se vyhecoval, abychom pod vedením instruktora začali lézt na stěně a pak i na té skále, abych tam s těmi dětmi mohl být a být jim prospektorem, předskokanem. Jinými slovy: ve známém bezpečí mi nevadí být frontman, ale pokud jde o něco nového, tam nechci být sám. Potřebuji u sebe někoho zkušeného – ať už se jdu potápět, nebo provádět složitější chirurgický výkon. Potřebuji to vidět, ne se to učit za pochodu, je to bezpečnější i pro moje pacienty. Potřebuji to sdílet, odžít si to v týmu nebo aspoň ve dvojici s někým, kdo tu expertizu strachu už má za sebou. 

Rád pacientům zdůrazňujete, že v případě, že je čeká nějaký chirurgický zákrok, měli by to vnímat stejně, jako když nasedají do auta. Existuje něco jako bezpečné operování?

Nepochybně. Já u toho přirovnání používám termín predictive maintenance, tedy preventivní údržba. To je diagnostika postavená na tom, že chyba ještě nenastala, ale už s tím něco dělám. Dnes je to možné pomocí neuvěřitelné senzoriky, kterou v sobě moderní auta mají. Podobné je to v medicíně – nechci se dopracovat k chybě, tak dělám příslušné úkony, aby ta chyba nenastala nebo přišla později. A když už se blíží chirurgický zákrok, tak chci tu cestu absolvovat – když zůstaneme u toho přirovnání – v tom nejbezpečnějším autě. 

Za mě existuje něco jako ideál bezpečného operování. Všichni se snažíme operovat bezpečně, je to otázka vzdělání a později praktické erudice. Postupem času dokážete více věcem předcházet. Nemusíte během operace dojít do situace, kdy vám do operačního pole krvácejí tři čtyři zdroje, což se může stát, pokud nejste k tkáním šetrní – z operatéra se pak stane slepý krtek. A to vy nechcete a tím méně váš pacient… Každý se ty obecné zásady bezpečného operování snažíme individuálně cizelovat do absolutního ideálu – který samozřejmě neexistuje. Když do člověka říznete, tak jeho i sebe vždy vystavíte nějaké míře rizika. To lze ale minimalizovat tím, že využijete nějakou techniku, strategii operování, naplánování úkonů a jejich pořadí, zapojení týmu, nastavení operační lampy, nastavení anestezie… To je ten dokonalý plán. Pak to může fungovat – a z predictive maintenance je predictive surgery… Jako s tím autem – snažíme se, aby auta byla bezpečnější, přátelštější, aby to byl zážitek. Abychom neměli stres, že se rozbije auto nebo my v něm. 

Teď do vývoje aut vstupují nové možnosti umělé inteligence… 

To je parketa, která mě zajímá. Jak se automobilový vývoj pohybuje do plné autonomie řízení, tak v autě začneme trávit čas, který bude relativně nudný. Takže buď jenom otočíme řidiče dozadu na spolujezdce a budou si cestou povídat u kafe. Nebo auto využijeme jinak – třeba jako diagnostický nástroj pro medicínské účely. Protože v tom voze máme přesně vymezený prostor, není tam komunikace s vnějším prostředím – což lze využít například při analýze vdechovaných plynů přes filtry. Můžeme měřit spoustu parametrů jen z toho, že člověk sedí na sedačce, třeba křivku EKG… Auto bude možné osadit senzory nejen pro vůz samotný, ale právě i pro tu diagnostiku. Po absolvování trasy Brno–Praha vystoupíte z auta a váš miláček vám oznámí: Hele, vypadá to za sedm let na infarkt, tyto parametry nejsou v pořádku, objednalo jsem tě na úterý ke kardiologovi… Takto nějak bych si představoval auta budoucnosti. Vím, že už se tímto konceptem automotive health automobilky zabývají, a to mě baví. 

Ono přivést diagnostiku do hodinek, to napadne každého, ale mnohem lepší by bylo aplikovat ji někam, kde trávíme každý den tolik času a vracíme se tam za standardizovaných situací… Prostě obléknout si auto a získat tak jednoduše zdravotní diagnostiku. A to se bavíme jen o tom, co lze využít v rámci kokpitu. Co teprve potom třeba u sdílené mobility – pomoc s převozem lidí v rámci zdravotní péče například. Místo toho, aby se neustále hýbali pacienti, začne se hýbat ten ekosystém kolem nich. Už dnes na tom automobilky pracují a budou se stále více zabývat tím, co v autě dělat. Jak trávit čas, aby to byl větší zážitek, ne pouhý prostředek přesunu z bodu A do bodu B. Je to podle mě otázka tak pěti deseti let. Trend bude do budoucnosti sdílená mobilita a myslím, že se přidá to, že auto bude vykonávat další služby – a jedna z nich může být právě ta zdravotní.

Jste velkým fanouškem elektromobility. Jak změnila váš způsob dopravy a jaké jsou její přínosy ve vašem denním životě? 

Já mám opravdu moc rád technické věci. Až si občas pokládám otázku, proč jsem vlastně šel na medicínu… Jako kluk jsem hltal časopisy Věda a technika nebo ABC a koukal jsem, jak budou vypadat moderní auta. Že můžou jednou být na elektřinu… Takže když přišla nabídka pořídit si elektromobil, byť z druhé ruky a s devadesátikilometrovým dojezdem, neváhal jsem ani minutu. Splnil, co jsem potřeboval, a postupně jsem se začal stydět, když jsem sedl do dieselu. Když jedu dálku, jsem s tím ještě srovnaný, ale když mám jet jenom pár kilometrů na nádraží… Nejsem extrémista, ale prostě mi to vadí. 

Tohoto elektrokamaráda máme doma už nějaký pátý šestý rok a zažili jsme s ním spoustu aha momentů. Přinutí vás to přemýšlet jinak: hlídáte si baterku, přemýšlíte, jestli je teď zrovna nutné na to tak šlapat, plánujete. Uvažuju i o fotovoltaice, mým snem je být úplně odstřižený od sítě, nezávislý. A ta auta se na to hrozně hodí, zvlášť s rostoucí kapacitou baterek a možností ukládání energie. 

Doba dospěla k tomu, že jsem ze stránek „ábíčka“ přešel do reality. A to auto mi dalo i spoustu zajímavých příběhů, protože konfrontuje okolí. Měli jsme jeden z první modelů elektromobilu, a kam jsme přijeli, tam vzbudil nějaké dojmy. Můj soused říkal: Ty jezdíš do práce na vysavači… Přešly dva tři roky a jen u nás na vesnici mají elektromobil další lidé. Není to o novém autě, je to o novém nastavení. 

I přes technologie platí pořád stejné pravidlo pro dlouhou výdrž bez obtíží – poctivá údržba a pravidelný servis. A je jedno, jestli jde o vůz, nebo o člověka. Jak si jako Češi podle vás stojíme a co můžeme zlepšovat? 

Myslím, že co se týče aut, stojíme si velmi dobře. Většina z nás počítá s tím, že s autem se jezdí do servisu a že to něco stojí. Ale dát ty samé nebo i menší peníze za vlastní zdraví už hodně lidí vnímá jako problém. Přitom jde o pár šupů za to, že tu s vlastním tělem budu v pohodě jezdit třeba o patnáct let déle a hlavně zdravě. Nemám rád strašení obecně a v medicíně už vůbec. Zákazy a příkazy nefungují. Ale funguje srovnání – staráš se dobře o auto a je to přitom kus plechu – tak jestli ho chceš řídit dál, měl bys investovat nejen do auta, ale i sám do sebe. A když už ne peníze, tak alespoň čas. 

Protože v Česku se nabízí spousta preventivních zdravotních programů hrazených pojišťovnami. Ale co se týče zájmu o ně, tak na rozdíl od péče o auta jsme na chvostu Evropy. Třeba Švédové se v průměru dožívají 73 let v plném zdraví, český průměr je 62! Rozdíl 11 let, a to jsme vzdušnou čarou od sebe nějakých 500 kilometrů. Přitom lepší je být zdravý a bohatý – tedy vkládat maximální péči do prevence – než nemocný a chudý. Tím myslím český systém, který je zaměřený na léčbu a ta kola se roztáčejí stále rychleji. 

Ve Švédsku jsem potkal mindset doktora, pro kterého je nejlepší pacient ten, kterého neviděl – protože je zdráv. Seveřan vnímá své zdraví jako svoji komoditu, vlastní odpovědnost. Čech to bere jako „doktorův byznys“: lékař je ten, kdo má udělat zázrak. Je potřeba systémová změna v nastavení, ve vzdělávání všech, zdravotníků i pacientů. 

Nejen vlastní „servis“ každého jednotlivce, ale i velký restart celé společnosti a aktivit s příchodem AI a dopady klimatických změn jsou velká témata. Jste více optimistou, nebo pesimistou? 

Osobně bych nebyl nic, kdybych si nepřečetl nějaké knihy… Kdysi jsem četl Hanse Roslinga a podíval se na nějaká fakta. A to je hodně pozitivní vize toho, jak bude vypadat budoucí svět. Potvrzení toho, že žijeme v nejlepší době, která se na planetě kdy udála. Kniha Faktomluva je jedním z uklidňujících literárních děl, ale zdaleka není jediná. Většina z těch, která jsou postavena na skutečných datech, se shodují. Takže v tomto ohledu jsem optimista, že nás čeká dobrá budoucnost.

A na co bychom se měli nejvíc soustředit?

Mám celoživotní moto: do your best and fuck the rest (smích). Každý ať se soustředí na to, aby dělal to nejlepší, co může, a žil s vědomím, že všechno prostě nezvládneme. Všechny pacienty nevyléčím, všechny úkoly neudělám, nikdy nebudu dokonalý otec, ale to neznamená, že bych se o to neměl každý den pokoušet. To mi umožňuje večer usnout s pocitem dobře vykonané práce. 

Jaká byla zatím vaše největší životní výzva a jak jste ji zvládl? Je to to být dobrým otcem?

Myslím, že ano. To je fakt nekonečná výzva (smích). A jak mít co nejlepší vztahy kolem sebe. To je to jediné, co z nás dělá geniální druh na planetě. Jsme tvorové společenští a výsledků dosahujeme spoluprací. Je to hrozně pragmatický program a myslet si, že ho hacknu, když budu solitér, individualista, to nefunguje. Ne dlouhodobě. Vývoj lidského druhu a jeho života je maraton a člověk by na to měl být připraven. Pro zvládnutí dlouhé tratě je potřeba týmová souhra. Aspoň já tomu věřím a sázím na to, ať je to byznys, nebo chirurgie, realizace velké myšlenky, nebo rodina. 

Co byste poradil svému mladšímu já?

Aby při té první generaci dětí nepromarnilo šanci být s nimi ještě intenzivněji. Ale stejně by to asi bylo k ničemu, protože jsem v dané době byl nastaven jinak než dnes. Takže bych možná svému mladšímu já spíš poradil, aby se z ničeho zbytečně nestresovalo. A prozradil bych mu, že to dobře dopadne (smích).

Ptala se a fotografovala Petra Dolezalova, obrázky z nemocnice a ze společného letu s bratrem pocházejí z archivu Tomáše Šebka.