Zvuk českého filmu

Proč je někdy ticho silnější než hudba a kde se dá najít? A proč je třeba nápovědu pro vývoj událostí hledat v dobrých filmech, které u nás vznikají? O inspiraci pro duši i pro uši se rozpovídal držitel dvou Českých Lvů za zvuk, novopečený volvista Jiří Klenka.

Jak hodnotíš výsledky letošních Českých lvů?

Jsem spokojený. Tentokrát jsem se ve svých předpokladech docela trefil. Posledních pár ročníků jsem se nedokázal naladit na vkus poroty. Ale ono je to nemožné, trefit se do vkusu všech 300 hodnotících kolegů akademiků. Navíc ne každý z nich má chuť, energii a čas vidět veškeré nominované filmy, aby si udělal odpovědný názor… 

Nabarvené ptáče jsem osobně tipoval a přes obecné kritiky, například že jde o až příliš drsný film, se mi líbil. A když jsem navíc trochu poznal blíž pozadí, jak dlouho na něm Václav Marhoul pracoval, musím přiznat, že jsem mu to vnitřně přál. Zároveň mám ale rád i komorní filmy typu Staříků. Vlastníci mi zase připomněli moje dětství. Vyrůstal jsem v paneláku v Kobylisích a tyto schůze tam podle vyprávění rodičů pravidelně probíhaly. 

Má ocenění Český lev i lví sílu změnit osud oceněných tvůrců, nebo dokonce směřování samotného českého filmu?

U nás to asi funguje jinak než u větších kinematografií. Tam když dostaneš takovou cenu, stoupneš na hodnotě a umělecky se zařadíš do kategorie vyhledávanějších autorů… My jsme ale malá země a malá kinematografie. Tady tě to asi „nevystřelí“ tak vysoko, aby se ti lépe sháněly peníze na film nebo abys třeba jako herečka byla automaticky více obsazována.

Naopak jsem zažil i sám na sobě, že to lidé začnou paradoxně vnímat tak, že ten oceněný teď pro ně bude příliš drahý. Až se tě stydí oslovit… Když jsem dostal prvního a druhého Lva (za Kytici a Želary), lidé, s nimiž jsem dosud dělal třeba menší projekty, se mi přestali ozývat. Předpokládali, že budu drahý, že budu samá nabídka a nebudu mít čas na dvacetiminutové snímky. Což mě ve skutečnosti leckdy baví víc než velký projekt.

Ptáče mělo velmi silný příběh a jeho svět se zúžil na černobílou kameru. Ale kromě té jediné, hlavní písně tam byl vyzdvižen jen přirozený zvuk. Žádná hudba, málo slov… Jak to na tebe jako zvukaře působilo? Je vhodná doba posunout se tímto směrem a věnovat víc prostoru přirozenosti?

Vladimír Smutný to komentoval tak, že by se měly točit filmy černobíle, že svět by pak mohl být nahlížen „černobíle“ a některé věci by se zjednodušily. Že krása je v jednoduchosti – což je i moje životní krédo. Ale pozor, ač se to nezdá, zrovna Nabarvené ptáče je zvukově hodně pestrý film. Mistr zvuku Pavel Rejholec a jeho tým to pojali tak, že to působí přirozeně, a přitom tam autentického zvukového materiálu není použito příliš. A kolikrát v dramatických scénách to, že člověk neslyší zvuk, který předpokládá, působí děsivěji než prvoplánové zvuky a hudba. S tím pracoval už Hitchcock a další klasici.

Jako zvukař slyšíš trávu růst, myslím téměř doslova… Jezdíš ve volvu potichu, nebo raději posloucháš nějakou muziku? Auto je hodně náročný prostor na ozvučení.

U mé XC90 s audiosystémem Bowers & Wilkins je to podle mě zrovna geniálně vymyšleno. Když si pustím muziku na střední hlasitost, vnímám jenom ji a neslyším vůbec nic rušivého kolem. Zvlášť když jedu po dálnici vyšší rychlostí. Pocitově vnímám maximálně hukot kol a muzika vevnitř krásně zní a doplňuje krajinu, která se míhá za oknem. Ale občas rád jezdím úplně potichu. Dnes kamkoli vejdeš, zní nějaká hudba. V obchoďácích, na parkovišti, všude na tebe něco útočí. Takže auto je pro mě taková bublina, kam se občas rád zavřu a užívám si samotnou jízdu.

Promítá se narůstající potřeba ticha i ve filmu? Odkládají tvůrci efekty, hlasitost a přehlušenost?

Teď mi zrovna přišel na mysl rumunsko-český film Jelen, na kterém pracuji. V něm hraje hudba, ale ta doprovází jen dlouhé záběry dronu, které posouvají děj v čase. Jinak se tam poměrně málo hraje i málo mluví. Je to dvouhodinový snímek, a přitom se vůbec nenudíš. Když je ve filmu hodně dlouhých tichých ploch, o to víc si pak užiješ ty hlasité. Na druhou stranu teď děláme s Ondrou Trojanem film Bourák a to je hodně hudební záležitost. Muziku dělá Roman Holý a stylově je to ovlivněno rockabilly, hodně velkou roli hrají dobová auta a jejich zvuky. To bude naopak „nadupaný“ film.

Kdybys měl zhodnotit současný český film, co mu chybí a v čem jsme dobří?

Svého času se tu naříkalo, že se točí jen historická témata, že jsme málo odvážní vybrat si nějaké aktuální téma. To je asi pravda. Těžiště zájmu o současné náměty se ale přesouvá do televizní tvorby. Třeba Vodník Viktora Tauše se sice dotýká 80. let, ale v rámci příběhu, který kdysi zažili současní protagonisté. A právě běžící Zrádci jsou velmi aktuální a hodně drsní. Objevují se zajímavé filmy a česká kinematografie se začíná dostávat do světového povědomí. Není pravda, že nejsou scénáře, jen některá témata by mohla být odvážnější. Ale každá doba asi musí vyzrát, abychom získali nadhled pro potřebné zhodnocení situace. Proto se třeba po revoluci dlouho točily filmy z prostředí sedmdesátých a osmdesátých let, osmašedesátého roku, a dokonce poválečného období. 

Někdo svět slyší v akordech, jiný sleduje v barvách – vnímáš svět ve zvucích? Rozpoznáš falešné tóny, když něco skřípe? 

To, že mám za sebou určitou hudební minulost a že mám, myslím, dobrý hudební sluch, mi ve filmu pomáhá rozlišovat, co je libozvučné a co ne. Ovšem ve skutečném životě… to bych asi lhal… Někdy se ale stane, že se mi zdá něco „zvukového“ ve snu. Třeba cítím, že se stalo něco nepříjemného, a píská mi v uších. Postupně to odeznívá, až se probudím do tiché noci. Všude je klid, jen v mé hlavě se asi něco odehrálo, snad nějaká situace ve filmu, na kterém právě dělám – a hlava pracuje i v noci a ten úkol řeší.

Často se mi stává, když se podívám na sestříhaný finální film, že mi už při prvním zkouknutí daného příběhu běží v hlavě nějaká představa, jak to bude nebo má znít. A když na tom pak určitou dobu pracuji, po týdnech i měsících narazím na ta místa znovu – a obvykle se vrátím k prvnímu dojmu, nápadu. Není potřeba tvořit stylem pokus – omyl, ale když řešení přijde samovolně, je nejspíš správné. Věřit prvnímu pocitu, to je při tvorbě podle mě cesta.

Který z tvých filmů ti udělal největší radost?

Na každém z nich jsem dělal s pokorou a láskou a každý jsem si postupně zamiloval. Asi bych nikdy nedělal film, který by mi zásadně nesedl. Ale kdybych měl vyzdvihnout konkrétní filmy, pak ty emotivní, se silným příběhem. Želary nebo Občanský průkaz. Mám rád i sérii Útěky do přírody, je to pro mě objevování nových, exotických světů. A i když třeba necítím vůně toho prostředí, tak ostatní smysly jsou dostatečně uspokojeny. Z tvůrců je mi nejbližší asi Ondra Trojan. Je symbolem určité filmařské poctivosti a pravdivosti vyprávění. A snahy být upřímný především sám k sobě. Což se mu podle mě daří.

Je nějaký film, který jsi nedělal a chtěl bys? Nebo téma, u kterého bys chtěl být?

Pořád věřím, že se uskuteční film, který máme už trochu domluvený s režisérem Ivanem Fílou, o Františku Krieglovi, který jediný nepodepsal „smlouvu s ďáblem“ v osmašedesátém v Moskvě. To je velké téma, které by mě bavilo dělat. I když jde zase o nahlédnutí do historie, tyto principy se stále opakují a jejich podobnost se současností není čistě náhodná. Taková pro mě byla třeba Milada… Je s podivem, že naše společnost na tyto náměty pořád kouká dvojím metrem a je rozštěpená skoro půl napůl. A je alarmující, že je tu pořád spousta zastánců principů minulého režimu, toho nevybočování z davu a odsuzování osobností s vlastním názorem.

Ještě k tvému volvu a autům vůbec… Každá značka má nějaký charakter – do jakých „rolí“ bys obsadil Volvo? 

Popravdě mě u filmů spíš ruší, pokud je kladen až přílišný akcent na product placement. Samozřejmě není-li konkrétní auto organickou součástí děje. Ale pamatuji si, když jsme s Honzou Hřebejkem dělali Krásku v nesnázích, Josef Abrhám jezdil v luxusním Volvu S80 a to dotvořilo charisma noblesního emigranta vracejícího se ze Západu… Pro mě je značka Volvo odjakživa spojena s elegancí a bezpečností. Ale když jsem o ní uvažoval, zdála mi XC90 příliš drahá. A ta nová generace, která jako by atakovala největší kategorii offroadů, mi nejdřív přišla trochu nabubřelá. Nakonec jsem ale k tomu dospěl oklikou a úplně jsem se do toho auta zamiloval!

A co se stalo?

Asi jsem do něj musel dozrát. Hledal jsem delší dobu něco, co by jednak vyhovovalo rodině se dvěma dětmi a dvěma psy a současně by dobře posloužilo pro přesuny po natáčení, k odvozu techniky apod. Když mi končil leasing předchozího auta, nabídli mi starší XC90. Váhal jsem. Otevřel jsem kufr a říkal si, že to by snad šlo. Inteligentně zapasovaná roleta, různé vychytávky, háčky, další vybavení… A ani jediný škrábanec. Docela mě to zaujalo. Pak jsem do ní sedl, nastartoval a vyrazili jsme se projet. A najednou to byl zase úplně nový pocit, než jsem dosud zažil. Moc příjemný.

Když jsme vyrazili s rodinou poprvé na chalupu, starší dcera Betty, která nemá ráda dlouhé cesty, prohlásila: „Jé, my už jsme tady?“ Poprvé jí to bylo líto: „Já bych ještě jela, tady vzadu je to hrozně pohodlný.“ A mladší Viki, když jsme si byli devadesátku prohlédnout poprvé, byla nadšená její velikostí. Než jsem se otočil, už tancovala mezi sedačkami. A já si uvědomil, že ten prostor je vážně pro nohy superpohodlný, a to i vzadu. Ten komfort je po všech stránkách, od vybavení po bezpečnost, opravdu výrazný.

Takže jsi byl spokojený na první dobrou?

Chvíli jsem si zvykal na head-up display. Ale teď už se na něj dost spoléhám včetně navigace, nemusím tolik těkat pohledem na palubní desku. Navíc máme střešní okno, to je taky fajn. Holky vždycky chtějí otevřít střechu – jako záclonku na okně. Hlavně večer, když svítí hvězdy. Nikdy jsem si neuvědomil, že bych mohl v esúvéčku zažívat pocit kabria.

S mistrem zvuku si povídala Petra Doležalová, fotografie poskytl archiv Jiřího Klenky. S novým Volvem XC90 ho zachytil Libor Špaček.

V březnu byly rozdány sošky Českých lvů nejlepším tuzemským tvůrcům a filmům. A i když si je zatím nevychutnáme na velkém plátně, nabízí se vlastní domácí „kinokávarna“… Vpusťte do svého obýváku lvy – nejen ty české, ale i zahraniční.